Próza
O mužích, medvědech, ženách, lesích, ulicích a domácnostech neboli o bezpečné společnosti
Toto zamyšlení začíná na dvou místech a ve dvou časech. Jedním místem a časem je pozdně večerní ulice města, někdy loni v létě. Kráčím po chodníku a přede mnou, stejným směrem, s poměrně velkým odstupem, kráčí cizí žena. A jelikož je večer až noc, tma, v okolí celkem nikde nikdo, ta žena se neustále otáčí a dívá se po mně. A já, šestatřicet let, pětasedmdesát kilo, tak trochu chápu, co se děje, a přemýšlím, co mám vlastně dělat, jestli se mám začít nahlas smát, nebo říct „nebojte, já vás nepřepadnu“, nebo pronést nějaký vtip, nebo mám zpomalit, nebo zrychlit, nebo uhnout někam jinam, nebo co se ode mě vlastně čeká, abych dal najevo, že nechci nikoho přepadnout.
Druhým místem je příjemný říjnový den letošního teplého a suchého podzimu, nedaleko vlakového nádraží, kde, jak je zvykem, se ze mě místní bezdomovci, squatteři, somráci a další podobné existence snaží vymámit drobák na údajné jídlo či jízdenku, nebo, ti upřímnější, na cigarety nebo alkohol. A když se tak dívám před sebe a za sebe, všímám si, že jsem primárním, ba téměř jediným, terčem. Málokoho jiného osloví, málokdo se na ně byť i jen podívá. Ale po mně jdou, jenom mě zmerčí. Jako kdybych vysílal nějaký signál, že zrovna já jsem ten správný cíl.
Jak se ty dvě situace v podobných místech a podobných časech občas opakují, a jak se prolínají a proplétají v mé mysli, stále víc a víc přemýšlím, co je špatně. Jestli je to mnou, že během dne ze mě socky mámí peníze (a abych se přiznal, tak jim občas i něco dám, protože vždycky během roku sbírám koruny a dvoukoruny, pak je rozdělím na hromádky po třiceti korunách, dám je do sáčku, sáček do kapsy, a když mě nějaký somr osloví, dostane třicetikorunový sáček, podíl z mé celoroční soukromé sbírky) – a že během noci (možná i protože chodím celkem rychle a celkem potichu), se po mně většina lidí dívá, jako kdyby v životě neviděla jiného člověka, a ženy se chovají, jako kdybych se je chystal každým okamžikem přepadnout.
Jestli je to mnou, nebo jestli je to společností.
Jeskyně (povídka, tištěná verze)
V březnu ’22 jsem za 31 dnů napsal 31 stran fantasy povídky Jeskyně. Letos jsem se konečně dostal ke kontrole, opravám a úpravám, nechal jsem si udělat ilustraci na obálku (od Hanka_Pic) a poslal to do tisku (v brněnské tiskárně Gill).
Žádná světoborná zápletka, žádné vydávání a žádné ISBN, jen tak napsáno a vytištěno pro vlastní pobavení… a jelikož mám pár kopií navíc:
Pokud byste chtěli mít doma, zadarmo, malinkatou (51 stran v A6) knížečku ode mě, napište mi, domluvíme se na předání/zaslání.
Celá povídka je ke stažení v .pdf na mém patreonu, a k přečtení online zde. Původní neupravená verze, jak jsem ji psal a vydával po jednotlivých dnech a v týdnech, je dostupná v sekci 31 stran.
JESKYNĚ
Jan Haluza
Z nejhlubšího nitra samotné existence se začal ozývat dunivý tón. Pozvolna stoupal, od spíše pocítitelného brnění kostí v těle, přes celou slyšitelnou škálu, a dorazil k hvízdotu trhajícímu samu oblohu. Pak se ozvalo krátké zasyknutí, jako bolestivý vdech obrovského monstra, a bylo ticho.
A najednou u lesní pěšiny, vedle větrem odraných balvanů, v kruhu kolem ohně, seděly čtyři osoby. Seděly tam, jako kdyby tam byly už nějakou tu hodinu. A protože široko daleko nebyl nikdo jiný, nikdo také nemohl říct, co se to před malou chvílí vlastně odehrálo.
Setkání a seznámení, otázka první
Čas jde, byť možná iluzorně, dál, a s jeho postupem se chci podělit o určité zjištění, které se týká seznamování a setkávání s novými lidmi – ale vlastně i setkání po letech se známými starými, dlouho neviděnými.
Možná už na střední škole, ale určitě při studiích vysokoškolských, jsem nezakrýval svůj názor, že musí existovat spousta lepších témat k otevření posezení s novými i starými přáteli, než „co studuješ?“. Dnes, časem, „co děláš za práci?“ U studia to ještě jakž takž šlo pochopit, tam totiž existovala jistá naděje, že se člověk věnoval tomu, co ho zajímá. Ale práce?..
Chápu, že to je otázka k pověstnému prolomení ledů. K vyhledání kontextů, pojítek a rozdílů, dalších možných debatních cest… a možná i předběžných hodnocení o statusech a třídách. S ohledem na dobu je to také jedno z témat relativně bezpečných, protože, abych parafrázoval jednoho komika, o čem chcete dnes bez obav hovořit – politika je víc vyostřená než kdy dřív, ekonomická situace je rozevřená daleko za analogii nůžek, technologický pokrok rozděluje stejně jako vždycky, a ani to počasí už není bezpečné, se všemi hrozbami klimatických změn, ať už nesly v různých dobách jakékoliv jméno, reprezentovala je libovolná figura, jsou jakkoliv reálné či nikoliv, a jakkoliv je způsobuje či za ně nemůže lidstvo.
Chápu, že „co děláš za práci“ je otázka k započetí konverzace. Podle mě je to ovšem otázka špatná, tedy alespoň pokud chcete toho druhého člověka skutečně poznat (což taky nemusíte chtít, ale o tom později). Proč si to myslím, a co bych navrhoval náhradou?
Post nationes
Bylo by určitě nemístné přetvařovat se s tvrzením, že mé myšlenky se neubírají svou cestou v kontextu doby. Podle mě jen skutečně velcí myslitelé jsou schopní úplného vymanění z přítomnosti a pohledu do budoucnosti. A tak i přestože nečtu noviny ani zprávy na internetu, přestože nesleduji televizi, a v současnosti už ani neodebírám jakékoliv více či méně zábavné novinkové pořady na různých internetových portálech, jsem stále více či méně poplatný době. To jen tak na úvod.
Když jsem před nějakou dobou psal o genderu, dostal jsem odezvou spoustu kritiky a byl jsem osočen, že se zabývám věcmi, kterým nerozumím. V tom ovšem nespočíval problém toho textu – problém spočíval v tom, že jsem psal o tom, o čem píšu ve svých zkazkách často, ale v daném textu se mi nepodařilo ono jádro dost jasně vyjádřit, takže čtenáři, namísto toho, aby se zabývali skutečnou podstatou, šli po povrchu textu. Pokusím se to velmi rychle a obecně vysvětlit, čímž zároveň vytvořím úvod k této zkazce.
O co mi tedy tehdy šlo? Poukázat, že žijeme v systému konstrukcí, a že osobně některé konstrukce považuji za historicky i intelektuálně překonatelné, pokud ne přímo již překonané, a tkvění na takových starých konstrukcích je tedy zpátečnické a kontraproduktivní pro rozvoj společnosti. Jednou z takových konstrukcí je, dle mého názoru, gender – a teď nemyslím to, že lidé mají nějaké biologicky dané vlastnosti, protože to gender není, myslím tím skutečně všechny ty kulturní přívěsky, které každý z nás dostane, podle toho, jestli se narodí s penisem či vagínou, protože ani jednoho z toho neříká, jaké máme rádi barvy, jaké preferujeme činnosti, nebo jakou vyhledáváme společnost. Možná i tyto preference bychom nakonec dokázali vymezit a vysvětlit na základě celé řady různých proměnných v rámci prenatálního i postnatálního vývoje jedince, ale aspoň na mě takový přístup působí právě naopak, než vědecky – „tato jedna interpretace je jediná správná,“ to je přístup vlastní náboženství, nikoliv vědě. Věda by měla vědět, že interpretací je vždy možných několik, a správnost je nutné neustále ověřovat.
Pročež, když jsem naznačil, že žijeme ve světě konstrukcí, pak v kontextu aktuální situace a v rámci tohoto textu se budu věnovat jedné konkrétní konstrukci, kterou je… nacionalismus.
Jeskyně (pracovním názvem Třicet a jeden den)
Na začátku března 2022 jsem našel první sešit, první zápisník, do kterého jsem před mnoha lety začal psát své první delší literární počiny. Inspirován jedenáctidílnou sérií, napadlo mě zkusit ověřit tvrzení, že píšu průměrně jednu stranu denně, a napsat během měsíce skutečně stranu za každý den. Nedopadlo to sice tak, že bych každý den psal a napsal jednu stranu, takový už život někdy je, ale na konci března jsem skutečně měl 31 stran textu. Cílem nebylo vytvořit nic epického, nic převratného, prostě to byl jenom takový zábavný pokus. Jeho výsledek je níže. Jedná se o fantasy příběh, a protože je inspirován mými prvotinami, nese i jejich jméno: Jeskyně.
Celý text je dostupný také jako PDF ke stažení na mém Patreonu.
Jeskyně
Z nejhlubšího nitra samotné existence začal vystupovat dunivý tón. Pozvolna stoupal, od spíše pocítitelného brnění kostí v těle, přes celou slyšitelnou škálu, a dorazil k hvízdotu trhajícímu samu oblohu. Pak se ozvalo krátké zasyknutí, jako bolestivý vdech obrovského monstra.
A najednou u lesní pěšiny, vedle větrem odraných balvanů, v kruhu kolem ohně, seděly čtyři osoby. Seděly tam, jako kdyby tam byly už nějakou tu hodinu. A protože široko daleko nebyl nikdo jiný, nikdo také nemohl říct, co se to před malou chvílí vlastně odehrálo.
Třicet a jeden den: strana dvaadvacátá až jednatřicátá
Následuje čtvrtá, závěrečná část z pokusu napsat 31 stran za 31 dnů, a to strany jednoho příběhu napsané za dvaadvacátý až jednatřicátý den. Začátek příběhu a prvních sedm stran naleznete zde, strany 8-13 zde a strany 14-22 zde.
Třicet a jeden den: strana dvaadvacátá
„Všechno šlo velmi dobře. Překvapivě dobře,“ pokračovala ve vyprávění Iris. „Jistě, občas se nějaká tlupa pobudů pokusila důl obsadit pro sebe, ale to víte,“ obrátila se především na Toba, který projevoval o příběh největší zájem, „horníci nejsou žádná slabá sorta, takže každou takovou bandu zahnali, a kdo neutekl, toho chytla hlídka. Většina těch nenechavců skončila tam, kde chtěla být, v dolech, kde museli tahat těžké naložené vozíky s rudou… A samozřejmě,“ pokračovala po krátké odmlce, „čas od času se přihodí nějaký ten pracovní úraz. Povětšinou tady ale bylo pár dobrovolnic z našeho řádu, takže většinou se podařilo předejít nejhoršímu.“
Znovu se na chvíli odmlčela, a když už byla pauza napínavě dlouhá, rozhodl se ji prolomit Say: „Povětšinou… ale ne vždycky, stejně jako posledních pár dnů…“
Třicet a jeden den: strana čtrnáctá až jednadvacátá
Následuje třetí část z pokusu napsat 31 stran za 31 dnů, a to strany jednoho příběhu napsané za den čtrnáctý až jednadvacátý. Začátek příběhu a prvních sedm stran naleznete zde a strany 8-13 zde.
Třicet a jeden den: strana čtrnáctá
Pak zkusil vzít za kliku, s povrchem vyleštěným do stříbřité barvy pod opakovanými dotyky, které zanechaly jen málo míst původního, tmavomodrého kovového materiálu, ale ať zabral od sebe či k sobě, dveře se nehnuly. Tiché klak-klak zevnitř mechanismu dveří jasně prozrazovalo, že jsou zamčené.
„Proč by někdo zamykal, když jsou všechna okna otevřená, to je mi záhadou,“ mumlal Say a odstoupil stranou.
„Už jdu, už jdu,“ zdvihala hlavu Annie, která klečela u svého vaku, odloženého na zemi, a chvíli se v něm přehrabovala, než našla kovový kruh, nebo spíše silný kovový drát stočený do kruhu, na němž visely za oka i na drátcích všemožné klíče, paklíče, planžety, a různé druhy nářadí různých rozměrů, tvarů i materiálů. Všechno to náčiní rychle, ale rozvážně, přebírala v prstech jen po hmatu, s pohledem upřeným na klíčovou dírku dveří. „Docela prostý zámek, to bude hned.“ Když jí do ruky padl vhodný nástroj, vyskočila a několika letmými skoky přeběhla ke dveřím. A skutečně, trvalo to sotva pár vteřin, naplněných chrastěním a cvakáním kovu o kov, než se dveře pootevřely směrem ven. Ergart, již připravená, svou myší společnici v čele rychle vystřídala, a s kyjem v obouručném držení dveře otevřela loktem.
Třicet a jeden den: strana osmá až třináctá
Následuje druhá část z pokusu napsat 31 stran za 31 dnů, strany jednoho příběhu napsané za osmý až třináctý den. Začátek příběhu a prvních sedm stran naleznete zde.
Třicet a jeden den: strana osmá
„Ale to snad…,“ prohlásil šedivý vousáč, když uviděl stav svých společníků, a pak, spíš pro sebe, ale dost nahlas, dodal „myslel jsem, že se řeklo ‚čím dřív vyrazíme.‘“ Jeho tón ale nebyl nijak uražený či útočný, bylo to spíše konstatování, jako kdyby i tato scéna byla součástí ranního rituálu.
Ještě nějakou dobu tedy trvalo, než se celá čtyřčlenná skupina vydala na pochod. Červený „kuchař“ pojídal dřevěnou lžící z kotlíku směs, která i teď, odstavená stranou, stále bublala svou vlastní vnitřní aktivitou, a přitom pozvolna zavazoval a velmi rozvážně balil jednotlivé rozložené váčky a vybavení na spaní do torny a na ni.
Třicet a jeden den: strana první až sedmá
Před týdnem jsem se rozhodl zkusit napsat skutečně jednu stranu denně. Následující text je soubor sedmi stran napsaných za uplynulých sedm dní.
Třicet a jeden den: strana první
Z nejhlubšího nitra samotné existence začal vystupovat dunivý tón. Pozvolna stoupal, od spíše pocítitelného brnění kostí v těle, přes celou slyšitelnou škálu, a dorazil k hvízdotu trhajícímu samu oblohu. Pak se ozvalo krátké zasyknutí, jako bolestivý vdech obrovského monstra.
A najednou u lesní pěšiny, vedle větrem odraných balvanů, v kruhu kolem ohně, seděly čtyři osoby. Seděly tam, jako kdyby tam byly už nějakou tu hodinu. A protože široko daleko nebyl nikdo jiný, nikdo také nemohl říct, co se to před malou chvílí vlastně odehrálo.
Třicet a jeden den: strana první
První “strana” z mého pokusu napsat během března jednu stranu textu denně. Mělo by jít o první stranu fantasy příběhu, který propojuje mé staré myšlenky a dávnou tvorbu (z let 2004-2006) s novými příběhy. Zde na blogu chci zveřejňovat jednou týdně (v neděli či pondělí) shrnutí za uplynulý týden, na Patreonu pak mám pro mé patrony v plánu zveřejňovat aktualizace každý den.
Z nejhlubšího nitra samotné existence začal vystupovat dunivý tón. Pozvolna stoupal, od spíše pocítitelného brnění kostí v těle, přes celou slyšitelnou škálu, a dorazil k hvízdotu trhajícímu samu oblohu. Pak se ozvalo krátké zasyknutí, jako bolestivý vdech obrovského monstra.
A najednou u lesní pěšiny, vedle větrem odraných balvanů, v kruhu kolem ohně, seděly čtyři osoby. Seděly tam, jako kdyby tam byly už nějakou tu hodinu. A protože široko daleko nebyl nikdo jiný, nikdo také nemohl říct, co se to před malou chvílí vlastně odehrálo.