Píseň, melodie
Na jasné noční letní obloze črtají padající hvězdy zářivé linky. Do zad šimrá tráva a luční kvítí a možná nějaký ten zbloudilý brouk.
Ležím na zádech a dívám se vzhůru, na hvězdy, skutečné i ty falešné, padající. A přemýšlím o nich… i o Nich.
Pokud je pravda, co se říká, nejsme ve vesmíru sami. Ale jen vytvořit smysluplné teorie potrvá léta a důkazy jsou méně než nepřímé. Mimozemšťany nikdo neviděl. Nevíme, kde jsou, jaká je jejich domovská planeta, hvězdná soustava, hvězdokupa, galaxie. Že jsou, víme od Nich. A jak to ví oni, zatím neví nikdo. Věda – hlavně neurobiologie a xenolingivistika – jsou se svými studiemi teprve v počátcích, a další obory nejsou ani tam. Nikdo neví, proč někteří lidé slyší hlasy z vesmíru. A zda to vůbec jsou hlasy z vesmíru. Ale jsou mezi námi, žijí vedle nás… Ti, kteří slyší hlasy. Hlasy, na které nejprve nikdo nevěřil, ale jak o nich mluvili další a další, začalo být jasné, že se děje něco velkého. Hlasy, které jsou tak shodné, tak smysluplné, že už to nemůže být případ pro psychology. Desítky, stovky, tisíce dětí této generace. A možná i generací předchozích. Možná, téměř určitě, byli s námi napříč celou lidskou historií…
A kdyby mezi nimi byl někdo s poetickou duší, popsal by, co slyší, asi tak..:
Všechno má svou paměť. Místa a věci a tvorové. Pamatují si mnohé, a nejvíc si pamatují všechna jména, která si dali, nebo která jim kdo dal. A my posloucháme. Posloucháme a slyšíme píseň slov, nádhernou melodii všech těch jmen daných napříč časem a prostorem všemu a všem, kdykoliv se na cokoliv zadíváme. Je to jako slyšet nejlibozvučnější hlasy a nejdojemnější nástroje v dokonalém souznění, když je nikdo jiný neslyší.
A kdyby mezi nimi byl někdo s romantickou duší, popsal by, co cítí, asi tak..:
Chtěl bych vztáhnout ruce k obloze a zavolat „Haló! Jsme tady! Jsme lidé! Naše planeta má jméno Země! Země! To je Slunce. A to Mléčná dráha! A tady je…“ Chtěl bych pojmenovat všechno a zazpívat jména všeho a připojit svůj hlas k chóru. A chtěl bych, aby se můj hlas vydal napříč nekonečností vesmíru až k těm, kteří mluví k nám, kdekoliv jen to může být. Aby oni slyšeli, co slyšíme my. Aby věděli, že nemluví jen k prázdnotě kosmu. Aby věděli, že někdo slyší, že někdo poslouchá. Že jsme tady.
Na jasné letní noční obloze črtají padající hvězdy zářivé linky. Do zad šimrá tráva a luční kvítí a možná nějaký ten zbloudilý brouk.
Ležím na zádech a dívám se vzhůru. Na hvězdy, skutečné i ty falešné, padající. A přemýšlím. O nich. O Nich. I o nich. A o Nich… přemýšlím. O NÁS. O NÁS VŠECH.
Jan „Joanis“ Haluza (6/2016)
Daniel Hanuš says:
Podnětné. 🙂 Těším se na další články. 🙂
02/06/2016 at 21:58