Vesmírná rasa
Dostat raketu do vesmíru není vůbec snadné. Ale, a to hlavně, není to vůbec levné. I při použití nejúčinnějších metod současnosti zaplatíte za let půl kila materiálu na oběžnou dráhu přes 2500 amerických dolarů. Ve srovnání s minulostí je to směšná částka (protože oproti začátkům dobývání vesmíru jde o méně než pětinovou hodnotu). Přesto, když se všechno sečte, vyslat na oběžnou dráhu nejlepší současnou raketu stojí celkem skoro 100 000 000 dolarů, a to s nákladem pouhých 8 tun (zbývajících 1500 tun tvoří raketa sama plus pohonné hmoty). Postavit vesmírný výtah, tedy prostě výtah přímo na oběžnou dráhu, což by bylo zatraceně levné řešení, je bohužel sen ještě na mnoho desítek, možná i stovek, let, protože dostatečně silné materiály jsou stále opravdu jen v říši snů.
Pak je tu ten problém, že zdroje na Zemi nejsou neomezené. Jsou hodně velké, v některých případech tak velké, že je v žádné rozumné době nevyčerpáme, i kdybychom z nich vyráběli úplně všechno. Ale s horší dostupností roste náročnost těžby a tím pádem se snižuje efektivita, a tím pádem i smysluplnost.
Z těchto důvodů lidé ve vesmírných programech přemýšlejí, plánují a vyvíjejí metody, jak do vesmíru poslat co nejméně. Proto je 3D tisk tak zajímavý. Nejde o to, že si každý může doma vytisknout lžíci, kliku na dveře nebo třeba stůl a židle. Vezměte malou tiskárnu, vystřelte ji na nějaký asteroid, a ona až na místě vyrobí, co bude třeba – vrtáky, solární panely, baterie, antény, a cokoliv dalšího. Pošlete sadu takových tiskáren na Měsíc nebo na Mars, a než tam za pár let vyrazí lidská posádka, bude už vesmírná základna dávno hotová a čekající na první obyvatele.
Jasně, je to pořád technický oříšek, ale jeho rozlousknutí se blíží, i díky tomu, že se 3D tisk dostává do soukromého sektoru, a tedy k většímu počtu lidí, a tedy k větší šanci dalších inovací.
Představme si teď, že jsme poslali na Mars zásilku 3D tiskáren, a ty nám vyrobily příjemný habitat. Je čas vyslat lidskou posádku. Jenže…
Když chcete poslat na Mars nějakou sondu, stačí poslat sondu a pár dalších drobností, aby bezpečně přistála. Když chcete poslat lidi, musíte s nimi poslat ohromné množství potravin a tekutin, taky nezbytný kyslík, opravdu silný elektromagnet, který by odrazil většinu radioaktivního záření, kterého je vesmír plný, a to vše v raketě, která bude schopná vůbec letět.
Mars One odhaduje nejlevnější cestu na Mars (v počtu 4 osob) na 6 miliard dolarů. NASA a další státní či mezinárodní agentury pracují s mnohem střídmějšími odhady v rozmezí 100-500 miliard dolarů. I kdyby násobný start snížil cenu, pořád mluvíme minimálně o miliónech, pravděpodobněji však o miliardách za každého člověka, kterého bychom chtěli poslat směr Mars.
Když posíláme do vesmíru tiskárny, abychom ušetřili, jak ušetřit i na lidech? Třeba se jednou dočkáme chvíle, kdy na Mars, nebo kamkoliv jinam, vyšleme lidské zárodky, embrya, z nichž teprve na místě určení vyrostou lidé. Třeba budou i geneticky upravení, aby ve svém životním prostředí neměli takové potíže, jako mají ve vesmíru dnešní pozemští kosmonauti. A protože z Měsíce, z Marsu, a třeba i z budoucích vesmírných stanic je start lodi mnohem levnější, zatímco budeme my dál žít na Zemi, bude ve vesmíru bujet nová rasa. Vesmírná rasa. My budeme stále stará dobrá Země, se starými dobrými lidmi, odkud jednou za čas vyletí jedna zbytečně drahá raketa, aby si nějaký miliardář užil pár dní dovolené ve vesmírném hotelu na oběžné dráze. Kolem nás ale bude do kosmu probíhat expanze nevídaných rozměrů. Z míst, kam jsme poslali první zrnka života, vyrazí noví lidé, levněji, snadněji a lépe, na další úsek cest. Bude to úsvit nového lidstva. Úsvit inteligence v galaxii.
Na tuto zkazku volně navazuje vědecko-fantastická povídka Vesmírná rasa: Drazí obyvatelé Země. Když jsem zkazku psal, přemýšlel jsem, jaké by to asi bylo, situaci popsanou v závěru zažít ve skutečnosti. A tak jsem si to vše představil a zapsal.