Vesmírná rasa: Drazí obyvatelé Země

 „Nyní předáváme slovo do terénu našemu korespondentovi Lvu Slovakovi. Lve?“

 Uměle vytvořené, simulované trojrozměrné studio, odkud ve virtuální realitě vysílal vědecký pořad nazvaný prostě Budoucnost (v čele s hlavním moderátorem, pravidelně proměnlivým avatarem umělé inteligence Albertem ME-417), vystřídalo prostředí, jehož účelnost byla jasným důkazem, že v tomto záběru je nepochybně realita. Možnost volby úhlů kamer a otáčení pohledu v rozsahu lidských limitů pohybu hlavy ovšem zůstala zachována – bez dronů, bublinových 360° kamer a kamerových svazků, ale vždy s ohledem na lidské možnosti, by VR televize existovat ani nemohla.

 Počítačem v reálném čase generovaný prostor připomínající vizi budoucnosti někdy z 60. let nahradil svět dokonalé nestylizované současnosti složený ze skla, ekologických náhražek betonu a nekonečného množství kovových i plastikových součástek tvořící dohromady řídicí středisko a kosmodrom pro evropské lety a mise, jemuž dominoval nad veškeré stavby vypínající se kolos nejnovější vesmírné lodi ve flotile agentury ESA.

 Pohled doprovázel hlas z většiny kamerových pozic viditelné, nezaměnitelné postavy terénního vědeckého korespondenta, téměř stoprocentního člověka Lva Slovaka:

 „Za několik okamžiků – v řádu už jen minut – budeme svědky historické události. Lety do vesmíru nejsou žádnou novinkou. Překvapením nebude ani jejich astronomická cena. Proto také lidé předali otěže a v posledním desetiletí se dobývání kosmu stalo výhradní doménou umělé inteligence. Dnes se to však změní, a my se tak zároveň vrátíme do minulosti a pokročíme do budoucnosti. Roky výzkumu a debat na polích genetiky, astrobiologie, fyziologie, etiky, edukace a dalších vědeckých oborů dnes přinesou ovoce. Nebo spíše teprve semena, z nichž vyroste ovoce, živené ohromným úsilím a nedozírnou námahou. Již brzy lidstvo vykročí mezi hvězdy… Než se tak stane, poslechněme si, co řekla o misi doktorka Salli Cesare, vedoucí celého projektu, když byla minulý měsíc v našem studiu.“

 Technologie mohla postupovat mílovými kroky, ale typický rozdíl mezi hlasem zachyceným venku v přímém přenosu a nahrávkou z místnosti se nikdy nepodařilo úplně vymazat. Ať už to bylo odlišnou rezonancí nebo ambientním ruchem, nový zvukový podklad byl na poslech rozpoznatelně přehrávaný ze záznamu. K dojmu bezprostředního přímého přenosu nepomohlo ani to, že se vedle Lva objevil hologram hovořící doktorky téměř nerozeznatelný od skutečné osoby:

 „Lidé vždy toužili objevovat. V posledním století se naše úsilí obrátilo k vesmíru, oné poslední neprozkoumané dálavě. Jenže letět do vesmíru není jako plout do Ameriky, lidstvo tedy stálo před téměř nepřekonatelnými překážkami. Přestože fyzikální zákony zůstávají stále platné, technologický vývoj nás přivedl k úspěchu možná ještě většímu.

 „Cílem mise MOTHER je vyslat do vesmíru geneticky upravené zárodky lidí schopné snadněji přežít náročné podmínky – vyšší radiaci, nižší koncentrace kyslíku, méně potravy, slabší gravitaci. Tyto budoucí děti vyrostou ve společnosti androidů a pečlivě vybraných školitelů a budou zakladateli nové rasy, která se vydá na cestu vstříc hvězdám.“

 Zatímco hologram doktorky Cesare pomalu mizel, Lev Slovak se vydal pěšky napříč kosmodromem za doprovodu monologu Alberta ME-417, který si ze všech možností vybral roboticky znějící elektronicky modulovaný hlas připomínající vědeckofantastické komedie konce 21. století:

 „Přestože cíl zní poměrně snadno, rozhodně snadný není. A snadný nebyl ani zrod celé mise. Trvalo řadu let, než touha využít zatím jedinou známou šanci na existenci lidstva v širším vesmíru převážila všechny výhrady k etičnosti genetické manipulace. Samozřejmě etika je i dnes stále diskutovaná oblast celé mise, a pravděpodobně bude neustále. Stejně tak jsou však tématem diskuzí i další oblasti vědy a poznání, které jsou zapojeny, všichni účastníci mise však debatu podporují, protože je tak možné neustále nalézat a napravovat chyby a omyly…“

 Albert ME-417 pokračoval ještě nějakou dobu ve výčtu vědeckých oborů a jejich předních zástupců, kteří se podíleli na vývoji metod a postupů, na teorii i technologii mise MOTHER. Lev Slovak mezitím dorazil do pozorovatelny vyhrazené pro zástupce médií, a přestože jindy by na takovém místě byl téměř osamělý, protože šlo o možná jeden z nejdůležitějších momentů historie, avatary, androidy a robotické kamerové platformy nahradily nadšené davy lidí, kteří chtěli být při tom a přinést bezprostřední zaručeně lidské emoce do přijímačů všech diváků a posluchačů.

 Nyní, minutu do startu, začaly všechny stanice vysílat upozornění, aby diváci obrátili svůj pohled ke startovací rampě. Poslední probíhající kroky kontroly popisoval v mnoha evropských jazycích nad přeplněnými diváckými tribunami příjemný ženský hlas, jistě také počítačem vytvořený.

 S blížícím se startem všechno utichalo. Všeobecný halas lidského hovoru a přítomnosti vůbec, smíchaný s mechanickým šramotem nekonečné řady strojů mnoha různých účelů, ustupoval do pozadí. Pokud někdy v dějinách lidstva existovaly momenty, které byly univerzálně posvátné napříč kulturami, byly to momenty posledních odtikávajících vteřin před startem, momenty absolutního napětí, očekávání, strachu, radosti, hrdosti.

 A pak se lidstvo konečně vydalo na cestu mezi hvězdy.

*****

 Drazí obyvatelé Země,
 dostali jsme za úkol napsat Vám dopis. Sdělit Vám naše pocity, myšlenky, představy, cokoliv nás napadne.
 Vím, že většina z Vás se do vesmíru nikdy nepodívá. Proto jste vyslali nás. Možná se to někomu může zdát sobecké, dostat lidstvo ke hvězdám za každou cenu. My se ovšem shodujeme, že jde o největší projev altruismu, jakého byla historie svědkem. Že se vzdáte vlastní šance dosáhnout nebes, aby jich mohly dosáhnout Vaše děti.
 Nikdy neuvidíme Zemi Vašima očima. Přesto pro nás bude Země vždy tou nejkrásnější planetou, mnohobarevnou kuličkou ve tmě.
 Jsme jiní, přesto jsme stále lidé. Jsme jiní, přesto naše kořeny sahají na Zemi. Nikdy na nikoho z Vás nezapomeneme. Vzpomeňte si na nás, kdykoliv se podíváte na oblohu, a my si na Vás vzpomeneme na oplátku. Ať už budeme, v nekonečných dálavách, kdekoliv. A třeba si jednou, až se budoucnost zase o trochu přiblíží, Vaše děti ze Země a Vaše děti z vesmíru budou moci podat ruce.
 Do té doby pro nás bude existovat jeden bod důležitější než všechny ostatní. Bod, odkud pocházíme. Domov. Země.
 Vy jste nám pomohli vydat se do vesmíru. Vy jste pomohli sobě dostat se do vesmíru. Vy jste pomohli lidstvu dostat se do vesmíru.
 My za to navždy poneseme Váš odkaz.

Toto je doprovodná povídka ke zkazce Vesmírná rasa. Když jsem zkazku psal, přemýšlel jsem totiž, jaké by byly chvíle, vlastně jaké by byly celé roky výzkumu, debat a nakonec výsledků, kdyby k tomu, co jsem popsal, skutečně došlo. A tak jsem si pocity, myšlenky a zážitky představil a zapsal.

Zanechat vzkaz