Třicet a jeden den: strana čtrnáctá až jednadvacátá
Následuje třetí část z pokusu napsat 31 stran za 31 dnů, a to strany jednoho příběhu napsané za den čtrnáctý až jednadvacátý. Začátek příběhu a prvních sedm stran naleznete zde a strany 8-13 zde.
Třicet a jeden den: strana čtrnáctá
Pak zkusil vzít za kliku, s povrchem vyleštěným do stříbřité barvy pod opakovanými dotyky, které zanechaly jen málo míst původního, tmavomodrého kovového materiálu, ale ať zabral od sebe či k sobě, dveře se nehnuly. Tiché klak-klak zevnitř mechanismu dveří jasně prozrazovalo, že jsou zamčené.
„Proč by někdo zamykal, když jsou všechna okna otevřená, to je mi záhadou,“ mumlal Say a odstoupil stranou.
„Už jdu, už jdu,“ zdvihala hlavu Annie, která klečela u svého vaku, odloženého na zemi, a chvíli se v něm přehrabovala, než našla kovový kruh, nebo spíše silný kovový drát stočený do kruhu, na němž visely za oka i na drátcích všemožné klíče, paklíče, planžety, a různé druhy nářadí různých rozměrů, tvarů i materiálů. Všechno to náčiní rychle, ale rozvážně, přebírala v prstech jen po hmatu, s pohledem upřeným na klíčovou dírku dveří. „Docela prostý zámek, to bude hned.“ Když jí do ruky padl vhodný nástroj, vyskočila a několika letmými skoky přeběhla ke dveřím. A skutečně, trvalo to sotva pár vteřin, naplněných chrastěním a cvakáním kovu o kov, než se dveře pootevřely směrem ven. Ergart, již připravená, svou myší společnici v čele rychle vystřídala, a s kyjem v obouručném držení dveře otevřela loktem.
V rozsáhlé místnosti, která se jim odhalila, bylo několik nástěnných i stojacích věšáků na oděvy, a středem místnosti velký podlouhlý dřevěný stůl s mnoha židlemi kolem. Na stole byly přes sebe rozprostřeny mapy a nákresy různého stáří, na různých typech papíru, všechny zanechané, jako kdyby všichni, kteří seděli kolem, zničehonic zmizeli.
Say vykoukl zpoza Ergart, stojící v dveřním rámu a rozhlížející se po interiéru. „Řekl bych, že na tu Dolinku nám nikdo neodpoví.“
„A o pořádném domácím jídle si můžeme taky nechat zdát,“ odpověděla Ergart, stále hledící do nitra domu. Ale stejně jako po Sayově bušení, ani teď se nikde nic nehýbalo ani neozývalo, s výjimkou osvěžujícího vánku vanoucího z lesa, a divokých ptáků ve větších stromů a poletujících na obloze.
Třicet a jeden den: strana patnáctá
Prozkoumáváním útrob domu strávili dobrých několik desítek minut. Tedy, především Say, Tob a Annie. Ergart, poté, co jako první prošla všechny místnosti a nenašla žádné známky odporu, usedla na jednu ze židlí ve vstupním sále, stranou, ale tak, aby měla dobrý přístup ke dveřím, kdyby do nich vstoupil někdo cizí, kyj opřela o zeď vedle sebe, a pustila se do svačiny sestávající ze sucharů a sušeného ovoce.
Say, Tob a Annie zatím procházeli jednotlivé místnosti v přízemí, a následně i v patře. Přízemní podlaží sestávalo vedle sálu z velké kuchyně, jakési provizorní noclehárny s deseti postelemi, deseti malými (a prázdnými) dřevěnými truhličkami na osobní věci, a jedním stolkem se vsazeným kovovým umyvadlem, a z velkého skladu, který obsahoval všechno od potravin přes nářadí až po skříň plnou knih, desek s dokumenty i volně položenými hromádkami papíru. Narozdíl od přízemí, jevícího se určitou měrou komunitním, první patro, oddělené schody a dveřmi, již sloužilo zjevně jedné rodině, soudě podle jedné velké postele a dvou menších, pod nimiž se nacházely různé pestře malované dřevěné hračky představující různé osoby a zvířata, a také dle dalšího, notně zdobnějšího, vybavení.
Po delším pátrání se všichni čtyři sešli v sále, kam Say na hromadu na stole přidal další, kterou přinesl ze skladiště. „Myslím, že nebude na škodu, když se v klidu najíme, a mezitím se podíváme, jestli nám něco z tohohle…“ zakroužil rukou nad stolem, „… nenapoví něco víc, co se tady odehrálo.“
„Za sebe můžu říct, že jsem neviděl žádné stopy násilí. Jako kdyby lidi zničehonic odešli. Což je zvláštní, protože kdyby odešli, vzali by s sebou svoje věci,“ přidal svoje poznatky Tob.
„Skoro jako kdyby zmizeli,“ spekuloval Say.
„A jak mizeli, zamčeli za sebou dveře…“ podtrhla záhadu Ergart, pohupující se stranou na židli.
Třicet a jeden den: strana šestnáctá
Jelikož široko daleko zjevně nikdo nebyl, nakonec přes jisté váhání doplnili svůj jinak prostý cestovní oběd ze zásob v domě, především dobře vyzrálým sýrem a zeleninou naloženou v hliněných džbánech uzavřených hliněnými víčky zalepenými voskem, u nichž se rozhodli, že každý otevřou jeden. První džbán, který otevřel Say, odhalil okurky, mírně pikantní a skvěle doplňující drsné suchary. Annie se potěšeně zachichotala, když ve druhém džbánu našla na růžičky nalámaný květák, který při jejím následném spokojeném chroupání prozrazoval svou ideální kombinaci křehkosti a měkkosti. Podobnou radost pak měli, když Tob ukázal obsah třetí nádoby, drobné kukuřičné klásky. „Tady si potrpí na luxus,“ komentoval Tob svůj nález. Jako poslední otevřela jednu nádobu Ergart, která už byla z větší části po jídle, ale jemně nasládlé naložené mrkve jí i ostatním přesto přišly vhod jako skvělý zákusek.
U této hostiny, která sice nedosahovala původních očekávání, ale přesto překonávala prostou stravu pocestných, se také pozvolna probírali všemožnými listinami na stole. Jako první se ozvala Ergart, protože po časném jídle měla nejvíc času věnovat se zkoumání, i když chvílemi vzhlédla od čtení k otevřeným dveřím, kterými dovnitř proudilo polední světlo. „Podívejte se na tuhle mapu,“ pronesla, a položila velký, a docela starý svitek přes všechny ostatní na stole. „Nevypadá to jako mapa podzemí?“
„Ne podzemí. To je mapa dolu,“ doplňoval Tob.
„Hmm,“ ozval se s plnými ústy Say, a když spolknul sousto, přidal i zbytek své myšlenky: „To by mohlo objasnit záhadný název téhle osady. Podle dolu… Dolinka. Ovšem kdokoliv to tady tak pojmenoval, měl smysl pro humor.“
„Podle značek na té mapě,“ navázal opět Tob, „bych řekl, že se tady těží cín. A tím pádem je jasné, proč jsme tady našli i dražší jídlo. Protože cínové doly nenajdete v každém kopci, takže i menší ložiska mají velkou cenu. A hlavně, když je půl dne až den od města.“
Třicet a jeden den: strana sedmnáctá
Po další delší pauze naplněné pouze žvýkáním a mlaskáním zdvihl Say větší knihu, jejíž desky byly pokryté tvořeny černobíle strakatou kožešinou. „Tohle vypadá jako… deník schůzí… hmm…“ pronášel, přerušován polykáním soust. Chvíli listoval tam a zpátky, zatímco ostatní napjatě čekali. „… záhadná choroba, malátnost, nespavost, bezduché… cože… aha, jasně, náměsíčnost,“ četl a tlumočil. „… poslali pro léčitele, pět dní před posledním záznamem…“
„Když už zamčeli dveře,“ zkusila to Ergart znovu, „kam zmizeli, to nepíšou?“
„Poslední zápis vypadá podobně jako ostatní,“ pokračoval Say, „nic zvláštního, jen že se ta choroba rozmohla na polovinu obyvatel osady.“
„ŠŠŠ!“ sykl zničehonic Tob, který seděl nejblíž ke vchodu, stranou a zády ke dveřím. „Tiše, někdo jde.“ Všichni rázem zmlknuli, a kvapem, ale nečekaně tiše, pokládali jídlo a dokumenty zpět na stůl, a namísto nich se ubírali ke svým zbraním. Přikrčený Tob se, se svým válečným kladivem v jedné ruce, posouval hlouběji do místnosti, ale velmi pomalými kroky, s hlavou stále nakloněnou ke dveřím. Jeho původní místo obsadila Ergart tyčící se vedle dveří, aby přepadla kohokoliv, kdo by se opovážil neopatrně vstoupit. U Annie téměř nebylo znát, že se pohnula, ale ve skutečnosti namísto sezení na své židli dřepěla a mířila mírně šikmo přes místnost do dveří, v každé ruce jednu malou nabitou kuši. Say klečel na jednom koleni vedle ní, o něco dále do místnosti, nad hranou stolu ukazoval jen část hlavy od nosu nahoru, jak vyhlížel do světla venku. Ale ještě notnou chvíli nebylo slyšet nic jiného než zvuky otevřené krajiny. Teprve po nějaké minutě sebou uši na hlavě Annie instinktivně cuknuly, jak také ona zachytila nečekanou disonanci zvuků civilizace uprostřed přírody.
„Je jich víc, a nezdá se, že by chtěli být potichu,“ šeptal dál naslouchající Tob. „Když se ukážeme, myslím, že z toho nebude žádný konflikt… Ergart?“
Ergart jednou kývla hlavou a vykročila zpoza stěny do otevřených dveří. To už všichni čtyři slyšeli rytmus osmi klapajících kopyt doprovázený povrzáváním dřevěného vozu a táhlým tónem os loukoťových kol, jedoucích po kamenné dlažbě. A za tím vším ještě velmi tichý, avšak precizní sborový zpěv.
Třicet a jeden den: strana osmnáctá
Ženský zpěv. Vysoko posazený, ale příjemný. Zpěv několika hlasů, který svými tóny, protože slova nebylo možné přes koně a vůz rozpoznat, chlácholil a uklidňoval.
Ergart udělala několik kroků před dům, aby ve dveřích uvolnila místo Annie a Tobovi. V té chvíli mezi domy na náves vyjeli dva koně, a za nimi dlouhý otevřený vůz s vysokými boky, nad nimiž vyčnívalo osm postav, nebo spíše osm bílých kapucí lemovaných smaragdově zelenými okraji, které svým tvarem napovídaly, že se pod nimi skrývají hlavy a ramena sedících osob. První postava sedící vpředu na voze držela otěže, které zvolna přitahovala, dokud koně s vozem nezastavili v kratičkém stínu hrušně. A celou tu dobu se z vozu linula tichá zpívaná píseň, až dokud vůz nezůstal stát docela.
Čtyři dobrodruhové nečekali v domě. Jakmile vjel vůz do jejich zorného pole, všichni se uvolnili. Annie zavěsila kuše na popruhy. Tob položil kladivo hlavicí na zem a opřel topůrko o stěnu. Ergart, možná v kombinaci opatrnosti a teatrálnosti, přehodila kyj přes jedno rameno. Jen Say, který vyšel z domu jako poslední, se o svou hůl s fialovým kamenem opíral úplně běžně.
Postava na kozlíku vozu se postavila, a pronesla melodicky: „zdrávi buďte všichni dobří lidé, vaše zvířectvo i rostlinstvo, a celá tato ves,“ zatímco se otáčela, aby do svého pozdravu zahrnula pokud možno celé okolí. Pak shodila kapuci dozadu a odhalila zamyšleně zamračený výraz obrácený ke čtveřici. Měla lidský, mladistvý, mírně růžový kulatý obličej, který napovídal, že pod volným bílozeleným hábitem se ukrývá kyprá postava, a velmi tmavě hnědé, dlouhé vlasy, po celé délce téměř rovné, až na mírné zvlnění na konečcích, které i ze vzdálenosti, kde stála čtveřice, působily, že jsou obarvené velmi tmavou zelenou barvou. Dvakrát mávla rukou na znamení, že ostatní mohou vystoupit z vozu, a sama sestoupila po dvou úzkých schodech na straně kozlíku na zem a zamířila k čekající čtyřčlenné skupině. „Jsem Iris, kněžka řádu Arlena Zeleného a vedoucí této výpravy s cílem identifikovat a vyléčit nemoc šířící se Dolinkou. Kdo jste vy, kde jste se tu vzali, a kde jsou všichni místní?“
Třicet a jeden den: strana devatenáctá
Proti osmi mladým ženám, které postupně sestoupily z vozu a vytvořily za svou dočasnou vedoucí neuspořádaný hlouček zeleně lemovaných bílých hábitů, byla čtveřice dobrodruhů poněkud směšně různorodá. Mohutná Ergart stojící v čele své skupinky, vykročila nově příchozím naproti, kyj stále pohodlně usazený na rameni. Kousek za ní, jakoby ve tvaru písmene A, kráčel po levé straně zavalitý Tob a po pravé myší osoba Annie, a oba svým menším vzrůstem ještě podtrhovali výšku své společnice. Zadní voj skupinky tvořil Say, který oplácel zkoumavé pohledy léčitelek vlastním pozorným zrakem.
„Mé jméno je Ergart z kmene zvaného Hezumer,“ pronesla Ergart, když už obě skupiny stály jen několik uctivých kroků od sebe, a podívala se přes levé rameno.
„Tobas Bir. Tob,“ pochopil její výzvu Tob, a krátce kývnul hlavou v náznaku uctivého pozdravu.
„Nyanna z rodu Amma, ale všichni mi říkají Annie,“ mávala levou rukou Annie a s úsměvem se rozhlížela po všech osmi ženách.
„A já, já jsem Say Nytemon,“ vystoupil zpoza skupiny Say a pečlivě a hluboce se uklonil, až snad všechny kosti na jeho hábitu zachřestily.
„Jsme čtveřice cestovatelů, hledajících dobrodružství,“ opět se ujala slova Ergart, „dobrodružství, obživu, a zábavu. Byli jsme na cestě do Paloučné, když jsme narazili na tuhle osadu, kterou jsme ani neměli na mapě, a rozhodli jsme se tady zastavit.“
„A zeptat se, proč se osada v kopcích jmenuje Dolinka,“ doplnil Say. „Ale nenašli jsme nikoho, koho bychom se mohli zeptat.“
„Všechny domy jsou úplně prázdné. Zamčené, takže neopuštěné, ale nikde nikdo. Lidé, zvířata, nic,“ potvrzovala Annie.
„A žádné pořádné stopy, jako kdyby se všichni zničehonic vznesli a odletěli. Nebo zmizeli.“ dokončil Tob.
Třicet a jeden den: strana dvacátá
„To je dobrá myšlenka,“ obrátila se k Tobovi Ergart, „jestli odletěli, tak by to vysvětlovalo, jak a proč za sebou zamčeli. To dává větší smysl, než kdyby zmizeli.“
„To sice ano, ale jak by celá osada horníků najednou vzlétla do vzduchu?“ ptal se Say. „A taky proč?“
Iris, vedoucí skupiny kněžek, se střídavě dívala na ty čtyři osoby, jejichž zájem se přesunul z ní a jejích svěřenkyň na divoké představy o létajících hornících. „Promiňte, že ruším vaše spekulace,“ promluvila po chvíli, když se ve skupince za ní začal ozývat zakrývaný smích, reagující na stupňující se debatu o tom, jestli pravděpodobnější metodou letu pro horníky byla magie, obří orlové, nebo snad drak. „Takže chápu správně, že nevíte, co se tady stalo.“
„No,“ obrátil se k ní plynule Say, „prošli jsme nějaké záznamy, které jsme našli v támhleté budově,“ ukázal levou rukou za sebe, „ale dočetli jsme se jen tolik, že se tady začala šířit epidemie nespavosti a náměsíčnosti. Od dalšího výzkumu…“
„… a oběda…“ zašeptal Tob, ovšem dostatečně nahlas, aby vyvolal další vlnu smíchu.
„… jste nás vyrušily,“ dokončil s pobaveným úsměvem Say. „Možná bude nejlepší, když si všichni sedneme dovnitř, porovnáme, co víme, a třeba zjistíme, jestli je všechny odnesl silný vítr, nebo co se vlastně stalo.“
„S radostí… Pokud by vám nevadilo pomoct nám vyložit náklad,“ Iris spíše oznámila, než se ptala, a za malý moment už ta zvláštní dvanáctičlenná sešlost, čtyři dobrodruhové a osm kněžek-léčitelek, vytvořila „lidský“ řetěz, kterým si podávala pytle a truhličky z vozu, mezitím přeparkovaného ke vchodu domu, v němž čtveřice dobrodruhů před nedávnem jedla. Nikdo se ani nepozastavil nad poloprázdnými nádobami se zeleninou, položenými na stole mezi nepřebernou kupou papírů, která ještě narostla, když Iris přinesla vlastní stoh zabalený v jutovém plátně a převázaný stuhou stejné zelené barvy, jakou měl lem oděvu jejího a ostatních kněžek. A pak, zatímco zbývající kněžky ukládaly přivezený materiál do skladu a noclehárny, usedla Iris s pestrou čtveřicí dobrodruhů ke stolu, aby konečně rozebrali tu prazvláštní situaci.
Třicet a jeden den: strana jednadvacátá
Než se příběh začne pohybovat dál, je na tomto místě vhodné poznamenat, že každá ze sedmi ostatních žen, které přijely před necelou hodinou do osady, byla vlastní individualitou s vlastními specifickými rysy. Těch vzhledových si povšimnuli i dobrodruhové. Ty povahové by ovšem mohl odhalit teprve někdo, kdo by se s nimi dal do delší řeči. Jelikož však v následujícím dění nehrají roli (a už tak je velmi málo místa na realizaci charakteristik „hlavních“ postav), těchto sedm žen zůstane stranou nepopsáno. Nestranný pozorovatel si však může představit širokou škálu relativně mladších žen různého vzrůstu, tvaru těla, barvy pleti i vlasů, s několika hlavními pojícími motivy: volným bílým rouchem připomínajícím antickou tógu, se smaragdově zelenými okraji a lemy, mechově zeleně obarvenými konečky vlasů, a proaktivním přístupem k jakékoliv nezbytné činnosti. Cokoliv dalšího je ponecháno na představivosti, a nyní se již děj obrací zpět ke čtyřčlenné skupině dobrodruhů.
Když vedoucí kněžka Iris ujistila čtveřici, že alespoň za běžné situace v okolí nehrozí žádné nebezpečí, neboť cestou mezi Paloučnou a Dolinkou pravidelně obchází malá, avšak zkušená vojenská hlídka zajišťující řádný transport cínu z dolů a mnohého nezbytného vybavení výměnou zpět do osady, všichni se společně začali probírat záznamy. Ve chvílích ticha Iris popisovala, jak před několika lety došlo v této oblasti k lehkému, avšak citelnému zemětřesení, po němž se otevřela puklina do nedaleké hory. Dobrodružnější jedinci v ní našli především zklamání, protože odhalená jeskyně byla poměrně krátká. Začali se v ní ovšem scházet mladí lidé ze vsi, protože byla dost daleko, ale přitom ještě bezpečně blízko. Na jednom takovém setkání byl náhodou i synovec místního farmáře, jinak žijící daleko odtud, ale v té době na každoroční návštěvě, a byl to on, kdo díky zkušenostem ze své strany rodiny odhalil, že ve světle svíček se třpytící stěny nejsou jen solné krystaly, ale ložiska cínu. A pak to netrvalo dlouho a nedaleko rostoucího dolu vyrostla tato malá osada, výrazně prosperující díky tomu, že poměrná část výnosu připadla mladému objeviteli a jeho rodině. Ovšem na těžbě vydělala i celá Paloučná, zásobující novou osadu potravinami a vybavením.