Třicet a jeden den: strana dvaadvacátá až jednatřicátá
Následuje čtvrtá, závěrečná část z pokusu napsat 31 stran za 31 dnů, a to strany jednoho příběhu napsané za dvaadvacátý až jednatřicátý den. Začátek příběhu a prvních sedm stran naleznete zde, strany 8-13 zde a strany 14-22 zde.
Třicet a jeden den: strana dvaadvacátá
„Všechno šlo velmi dobře. Překvapivě dobře,“ pokračovala ve vyprávění Iris. „Jistě, občas se nějaká tlupa pobudů pokusila důl obsadit pro sebe, ale to víte,“ obrátila se především na Toba, který projevoval o příběh největší zájem, „horníci nejsou žádná slabá sorta, takže každou takovou bandu zahnali, a kdo neutekl, toho chytla hlídka. Většina těch nenechavců skončila tam, kde chtěla být, v dolech, kde museli tahat těžké naložené vozíky s rudou… A samozřejmě,“ pokračovala po krátké odmlce, „čas od času se přihodí nějaký ten pracovní úraz. Povětšinou tady ale bylo pár dobrovolnic z našeho řádu, takže většinou se podařilo předejít nejhoršímu.“
Znovu se na chvíli odmlčela, a když už byla pauza napínavě dlouhá, rozhodl se ji prolomit Say: „Povětšinou… ale ne vždycky, stejně jako posledních pár dnů…“
„Přesně tak,“ odpovídala Iris. „Všechny jsme byly svolány na sněm do ústředního kláštera v hlavním městě. Odehrává se vždy jednou za tři roky. Představené jednotlivých menších klášterů probírají činnost, ale scházíme se tam v podstatě všechny, protože je to úžasná příležitost setkat se se starými známými, poznat nové sestry, a podělit se o novinky, nové léčebné metody a elixíry, a někdy se taky naučit nová zaklínadla. A navíc, hlavní město, takže je možnost nakoupit látky na oděvy, zahradní semena, knihy, a vůbec cokoliv, na co si kdo vzpomene a co potřebuje.“
„A až tam vás zastihla zpráva o tom, co se tady děje. A to už bylo pozdě,“ troufla si na tip Annie a Iris pokýváním hlavy potvrdila její domněnku.
„Skoro si začínám myslet,“ přerušila ji Ergart, „že co se tady odehrálo, někdo velmi dobře naplánoval a provedl ve správný čas.“
„Jestli je za tím ten důl, což nejspíš je,“ zamýšlel se Tob, „pak by možná stálo za to se tam podívat.“
„Stejně to vypadá, že už se do Paloučné dnes nedostaneme,“ odpovídal trochu zklamaně Say, snad protože si představoval, že tuto noc bude spát v posteli, a nikoliv v lese, „takže proč ne.“
„Chtěla jsem vás požádat, abyste se do dolů vypravili,“ kvitovala směr jejich uvažování Iris. „Jak jsem řekla, místní důl se stal pro okolí velmi důležitým. Pokud by přestal fungovat, spousta místních řemeslníků by musela odejít kvůli nedostatku práce. Jelikož jste zjevně vybaveni na nebezpečné výpravy,“ obrátila zrak k masivnímu Ergartinu kyji a Tobovu kladivu, opřeným o stěnu místnosti, „a než by se sem dostal někdo jiný… A pokud by nestačilo, že konáte dobrý skutek pro spoustu místních lidí, mohu vám zaručit, že jakákoliv informace bude odměněna, a pokud se díky vám důl vrátí do provozu, nedivila bych se, kdybyste několik dalších týdnů měli o jídlo a ubytování dobře postaráno.“
Třicet a jeden den: strana třiadvacátá
Do hlav těm čtyřem nikdo neviděl, alespoň ne v tu chvíli. Jedině, že by tam byl někdo naprosto neviditelný, znalý kouzel určených ke čtení myslí. Ale protože v tu chvíli tam nikdo takový nebyl, jediným nestranným pozorovatelem byla kněžka Iris, a ta mohla na čtyřech tvářích číst radost, potěšení a nadšení.
„Šli jsme za dobrodružstvím,“ ozvala se Ergart s koutkem úst mírně pozdvihnutým v náznaku úsměvu, „a dobrodružství přišlo za námi.“
Tob vstal a vyhlédl z otevřených dveří: „času do večera dost, takže bychom mohli vyrazit hned.“ Začali si tedy balit své věci a připravovat se na podzemní výpravu. Iris chvíli pozorovala, co všechno berou s sebou, a pak je přerušila se slovy: „Co nepotřebujete, můžete nechat tady. Počkáme na vás, než se vrátíte.“ Přebytečné vybavení tedy zamknuli do jedné z místností v patře, a s nejnutnějším zbytkem byli během pár desítek minut připraveni ve vstupní hale, kde čekalo také všech osm kněžek, s Iris v čele.
„Než vyrazíte,“ promluvila k dobrodruhům, „… zatímco jste se připravovali, mé společnice a já jsme uspořádaly malý improvizovaný obřad. Tímto nad vámi bdí Arlen sám, a kdyby došlo na tu nejtěžší chvíli, přispěchá vám na pomoc. Jaká ta pomoc bude, to ví jen on sám, ale stejně jako posláním jeho služebníků a služebnic, i posláním Arlena samotného je oplácet dobro dobrem.“ Rozpřáhla paže a vstupní hala se na malou chvíli zbarvila trávově zeleným světlem, které nemělo žádný zdroj, a zároveň vycházelo odevšad najednou. Trvalo to jen pár vteřin, ale příjemný svit se přelil ke čtveřici dobrodruhů, a jako by zmizel v záhybech jejich oděvů, v kapsách jejich batohů, nebo snad v nich samých. Všichni čtyři mlčky mírným úklonem poděkovali a vydali se vstříc neznámému.
Výpravu opět vedl Tob, tu a tam nahlížející do mapy okolí, kterou našel a vzal s sebou. Šli ovšem po dlážděné, velmi rovné a dobře udržované cestě, mapa se tedy zdála zbytečnou.
„Proč studuješ tu mapu?“ zeptala se nakonec zvědavě Annie, když ho drobnými pružnými kroky dostihla.
„Chtěl bych jen vědět, jak moc jsou místní mapy přesné. I kdyby Say neměl mapu dolu s sebou, mám ji v hlavě,“ poklepal si na spánek jedním prstem, „ale i když důlním mapám se vyplatí věřit, radši budu mít jistotu, že ji kreslil někdo, kdo věděl, co dělá.“
Třicet a jeden den: strana čtyřiadvacátá
Cesta tvořená plochými kameny na šířku vozu, a na každou stranu ještě na šířku dvou osob vedle sebe dosypaná žlutavým štěrkem, se vinula mírně vzhůru dokola po úbočí hory pár stovek metrů, takže nakonec dobrodruhové ztratili osadu Dolinka z výhledu. Netrvalo však dlouho, a stanuli před vchodem do samotného dolu.
Všude kolem cesty byly hromádky a hromady kamenů, kamení a štěrku stejné barvy, jakou byly vysypány okraje cesty. A cesta samotná vedla pod vysokou a širokou dřevěnou střechu postavenou na kůlech, se stěnami z dřevěných desek do výše ramen dospělého člověka, takže mezi jejich horním okrajem a spodním okrajem šikmé střechy zůstávala ještě jednou tak velká mezera, kterou teď profukoval stále ještě teplý odpolední vítr. Pod střechou, kolem stěn, byly stoly, důlní vozíky a všemožné hornické vybavení. Ale ani zde nebylo jediné jiné živé bytosti, než čtyř přicházejících, a oněch ptáků na obloze, ač to nejspíš byli jiní ptáci, než ti, kteří létali nad Dolinkou dopoledne.
Po dalších asi dvaceti metrech pod střechou cesta končila mohutnými dveřmi, nebo spíš jednokřídlými vraty, vyššími dokonce než Ergart, vyrobenými z tmavého dřeva, které však jen na několika místech vyhlíželo pod železným kováním, křižujícím plochu dveří ze strany na stranu i shora dolů. Tyto dveře byly vsazeny do nažloutlého, větrem ošlehaného kamenitého výběžku, v němž byly zblízka vidět drobné prasklinky, a především desítky vyrytých jmen či iniciál.
Ještě než došli k vratům, Annie ostatní předběhla a pozorně je začala zkoumat. Dívala se zblízka, ale za celou dobu, než dorazili ostatní, se dveří nedotkla. To už vedle ní stál Say, pohrávající si v levé ruce s ptačím pařátem, jehož všechny prsty až na jeden byly sevřené, a mumlající tichá slova hlasem výrazně hlubším, než jakým normálně mluvil. Po deseti vteřinách se rozhostilo ticho, a pak Say, už svým běžným tónem, pronesl: „žádná magická ochrana. Ale myslím, že budou zamčené.“
„Bodejť,“ ozval se Tob spíš pro sebe. „I když důl nikdo ukrást nemůže, horníci nepotřebují, aby se jim chodbami courali zvědavci.“
Po Sayově stvrzení, že manipulace s dveřmi je bezpečná, vzala Ergart za velké kovové oko sloužící místo kliky, ale opravdu se ukázalo, že je zamčeno. Na to ale už byla připravená Annie, a i když to tentokrát zabralo poněkud déle, než podobný proces dopoledne v Dolince, i tady se nakonec zámek její zručnosti poddal. I přesto ale musela nečekaně těžké dveře otevřít Ergart, nikdo jiný ze zbývajících tří s nimi pohnout nedokázal, což u jejich velké společnice vyvolalo pobavený smích.
Třicet a jeden den: strana pětadvacátá
S její silou se dveře otevřely – stále ještě velmi pomalu, protože šlo o bytelný výrobek, ale jinak bez většího odporu, a dokonce bez zásadnějšího skřípění či vrzání pantů. Tob zhluboka nasál vzduch linoucí se z nitra hory a přimhouřil oči: „je cítit, že pár dnů nikdo nevětral,“
„A jelikož byly dveře zamčené, možná tam budeme sami?“ zkoušela to Annie.
„Tak hrozné to snad nebude,“ zamračila se Ergart. „Nejdřív několikahodinová odbočka z hlavní cesty, a teď ještě abychom strávili kdoví jak dlouho v prázdné jeskyni?“
„V dole,“ opravil ji ihned Tob.
„Na jednu stranu byly zamčené všechny dveře v osadě,“ přemýšlel o první otázce Say. „Ovšem uvnitř nikdo nebyl. Takže možné je cokoliv.“
„Pokud nikdo nebude proti, mohli bychom vyrazit dovnitř,“ vrátil se ke slovu opět Tob, už připravený jako první u vchodu.
Přes dva metry vysoké dveře po otevření odkryly obdélníkový otvor přecházející v chodbu, jejíž strop se hlouběji, kam ještě dopadalo světlo zvenčí, postupně zužoval do náznaku původní praskliny po dávném zemětřesení. Stěny se měnily poněkud pozvolněji, šířka chodby tak zůstávala víceméně v celé viditelné délce stejná.
Všichni čtyři opět sejmuli zbraně z cestovních popruhů, a Tob, když se rozhlédl a ujistil, že jsou všichni připraveni, pronesl ještě tiché „můžeme“. Válečné kladivo přitom nesl v levé ruce a držel ho topůrkem vzhůru kousek pod hlavicí, připraven na případný krátký rychlý úder. Těsně za ním se naprosto neslyšně houpavými kroky pohybovala Annie a nahlížela přes něj do rostoucí tmy, v pravé ruce jednu malou kuši, levou ruku na pásu vedoucím křížem přes její trup, kde visely další kuše a několik krátkých šipek. Oba dva pokračovali hlouběji, nedbaje na ubývající světlo.
Třicet a jeden den: strana šestadvacátá
Kdyby se v té chvíli někdo mohl podívat z temnoty zpět, a viděl by jako v denním světle, mohl by pozorovat, jak se Tobovy zornice víc a víc rozšiřovaly, jak postupoval dál a dál. A mohl by pozorovat, jak Annie naopak své velké korálkové oči přivřela, jako kdyby se dívala do světla příliš jasného, nikoliv do tmy, a chvílemi je zavřela úplně – v těch okamžicích se naopak začaly, víc než obvykle, otáčet všemi směry její uši, a i dlouhý růžový čenichovitý nos se rychle pohyboval, jak v temnotě vyměnila zrak za sluch a čich.
Tak oba po několika metrech chodbou mírně se vlnící do stran i nahoru a dolů, chodbou vytesanou do šířky a výšky statné osoby, která v několika místech vybíhala vzhůru i do stran do drobných původních prasklin, vstoupili do jeskynního dómu, kde již téměř převládala tma, a jen velmi slabý svit prozrazoval cestu ven, kterou přišli. Snad minutu, která by v místě, kde nebylo možné měřit čas podle pohybu slunce či hvězd, mohla být stejně dobře vteřinou i hodinou, zůstali v tom otevřeném prostoru stát nehnutě a jen naslouchali, zda na jejich kroky neodpoví nějaký zvuk z hlubšího nitra podzemí. Neozývalo se však vůbec nic, Annie se tedy vrátila pro Saye, který zůstal stát jen několik kroků dovnitř chodby, a Ergart, která se v té chvíli vracela zpět s větším balvanem, kterým, opatrně, aby způsobila co nejmenší ruch, zajistila dveře proti opětovnému zavření.
Když se všichni čtyři sešli v jeskynní místnosti, o které vyprávěla Iris, Say cosi chvíli tiše mumlal, a pak se konec jeho hole rozzářil příjemným a stálým fialovým světlem, jako kdyby uvnitř fialového kamene byl velký svícen či hořící pochodeň, jejichž plameny však neovlivňoval pohyb či proudění okolního vzduchu. V té chvíli si mohli všichni prohlédnout to historické místo, z něhož vzešlo místní bohatství. Šlo o víceméně oválný prostor, dost velký, aby se do něj pohodlně vešli oni čtyři, a klidně ještě další čtyři, a s trochou dobré vůle ještě i další čtyři jim podobní. Stěny měly na mnoha místech původní tvar neupraveného kamene, po obou stranách vstupní chodby však byly do skály zahloubeny výklenky tvořící jakési kamenné lavice, i teď pokryté kožešinami, dečkami a několika domácky vyhlížejícími polštářky, před nimiž byly do prostoru postavené dlouhé dřevěné, avšak prázdné, stoly. Pod nimi stálo několik velmi prostých dřevěných bedýnek bez vík, takže bylo vidět, že obsahují mnoho luceren a kameninových nádob, kolem hrdla každé z nich byla provázkem přivázaná dřevěná cedulka s uhlově černým nápisem ‚olej‘.
A naproti vstupní chodbě vybíhaly z místnosti dvě další cesty do hlubin dolu.
Třicet a jeden den: strana sedmadvacátá
Tob přecházel od jednoho ústí k druhému, chvíli do temnoty zíral, pak ji poslouchal, vdechoval atmosféru, a dokonce vstoupil do každé z chodeb, na pár opatrných rozvážných kroků, jako kdyby zkoušel, co unese podlaha, dotýkaje se přitom rukama jeskynních stěn.
„Teď už zbývá jen, abys začal olizovat kapající vodu, a bude to kompletní,“ šklebila se Ergart. Když Tob s úsměvem vyplázl jazyk a skutečně na něj chytil ze stropu chodby padající kapku, bylo jasné, že šlo o přátelský a přátelsky přijatý vtípek.
Mimo toho, že pozorovaly Toba a společně s ním hleděly do tmy pro případ, že by se skutečně vynořilo nějaké nebezpečí, Ergart s Annie pomalu obhlížely zbytek místnosti, ve které se nacházeli. Nenašly však nic zvláštního, vyjma nespočtu jmen a vzkazů vyrytých v různých výškách a úhlech po celém dómu. Celá řada těchto mement odkazovala na tu či onu dvojici, slibující si lásku navěky, byly zde však také jakési zvláštní šipky s neostrými hroty, pod nimiž byla pouze jednotlivá jména, a místy i větší počet obvykle čtyř až šesti jmen ve shluku, doplněných obvykle obráceným křížkem, u kterého se shodly, že se nejspíš jedná o symbol meče.
Say zatím uprostřed poklekl na tvrdé skalní podloží a na plochu při tom vytvořenou jeho oděvem položil kostru drobného chodidla, jehož jednotlivé články držely pohromadě nějakým neviditelným pojivem. Fialové světlo jeho hole téměř úplně pohaslo, když začal nad kostřičkou kroužit rukama a pohybovat prsty v neviditelných obrazcích. Po chvíli sáhl k pasu a vytáhl několik drobných váčků, z nichž postupně vysypal po špetce různé sušené lístky a koření, které pod jeho pohyby roznesly prostorem příjemnou vůni podvečerních lučin. Pak na chvíli utichl a ztuhnul, a následně všechno sklidil a, zatímco vstával, smetl téměř bezděčně směs bylin ze svého hábitu na zem. Hned nato se nafialovělé světlo znovu rozjasnilo.
Nedlouho poté se vrátil Tob a ukázal na chodbu vlevo. „Podle mého posouzení, i podle map, bude tahle cesta významnější. Vede k větším ložiskům i do větších přirozených místností. Pokud tady vůbec najdeme něco zajímavého, řekl bych, že to najdeme tam.“
„Snad něco najdeme. Po tom všem chození už bych potřebovala trochu procvičit i švih,“ zdvihla Ergart svůj kyj v obou pažích a v symbolickém gestu přípravy na úder s ním zakroužila. „Zatím tohle dobrodružství bylo hlavně samé mluvení, žádné přímočaré řešení.“
Třicet a jeden den: strana osmadvacátá
Vydali se tedy levou chodbou. Kráčeli pomalu, tiše a rozvážně, a i ty jejich kroky, které by byly jinak v uzavřeném prostoru dunivě slyšitelné na velké vzdálenosti, jako kdyby byly tlumené a zanikaly na okraji Sayova světla.
Co chvíli se také zastavili. První se pohupovala Annie, která občas zavřela oči, přičemž pohyb zbytku jejího těla dával tušit, že se soustředí na ostatní smysly, především sluch a čich, ačkoliv v některých chvílích se přikrčila tak těsně k zemi, až téměř ležela, a to se vždy dotýkala alespoň jednou rukou země. Těsně v závěsu za ní byl neustále Tob, válečné kladivo připravené v ruce, střídavě pozorující temné neprostupno před nimi, a střídavě dno chodby, v němž byly, i přestože bylo tvořené kamenem, patrné dvě mnoha a mnoha vozy vyježděné koleje. Vzadu, stejně jako při cestě lesem, se ploužila Ergart, která naopak věnovala pozornost pozvolna se snižujícímu stropu, který při její výšce už téměř hrozil nepříjemným poraněním. „Že jsem si nevzala helmu,“ mumlala si pro sebe ve chvílích, kdy její vlasy zavadily o nějaký obzvlášť vyklenutý výčnělek. A mezi nimi šel Say, stále nesoucí světlo stejné fialové barvy, jakou měl kámen v jeho holi, a pohybující se, jako kdyby se ho okolní situace vlastně netýkala.
Po mnoha zastaveních a mnoha desítkách kroků chodbami kroutícími se tu a tam, jak předešlí horníci následovali rudonosnou žílu, se jejich světlo začalo jakoby vracet zpět v zatím neviděných odrazech, a pak náhle, za jedinou levou zákrutou, vstoupili do masivní jeskynní prostory, jejíž konce by nebylo možné dohlédnout, kdyby se netřpytily malými jiskřičkami ve stěnách, malými lesklými kamínky, jimiž byly posety nejen zdi a strop, ale také dno a velikostí i tvarem různorodé bledě bílé krápníky, tu a tam náhodně rozeseté. Dno jeskynní haly se nerovnoměrně svažovalo od vstupní chodby kamsi dál do podzemních hlubin, a důkladnější pozorování by napovědělo, že přibližně v půli rozlohy je prudký zlom následovaný strmým propadem, za nímž nakloněná rovina podkladu pokračuje.
A v tom nafialovělém přítmí, přebarvovaném krystaly v odrazech zpět do žlutavě bílé, mezi stalagmity a stalagnáty, možná tím přítmím probuzeno, se cosi mihlo, co předtím nečinně čekalo. Záhy se ozvalo mnohé skřípění a rachocení, křupání kamínků pod kroky, šustění oděvů, cinkání zbrojí. Ať se ale z úkrytu blížilo cokoliv, čtyři dobrodruhové byli připraveni.
Třicet a jeden den: strana devětadvacátá
V čele družiny hbitě stanula Ergart, teď už nedbaje na případný způsobený hluk, a stanula s kyjem připraveným podobně jako na začátku podzemní výpravy, v postoji, v němž by jediným švihnutím masivní tmavorudé masy dřeva, jehož stříbřité žilky si vyměňovaly lesk s okolními stěnami, mohla odsoudit jakéhokoliv útočníka k okamžitému zániku.
Po jejím boku levém boku, jen asi půl kroku zpět, stanul Tob. Teď už nepozoroval zem, teď pozoroval světlo a tmu a odlesky a stíny, snad ve snaze identifikovat pro sebe a své přátele směr a podobu blížícího se neznáma. Válečným kladivem přitom bezděčně otáčel, taktéž připraven udeřit.
Annie, která se stáhla z první pozice vzad, se levým ramenem opírala kus stranou o krápníkový sloup, v každé ruce připravenou jednu kuši, doufajíc, že je dostatečně skrytá před zraky útočníků, které by mohla překvapivou střelbou přinejmenším vyvést z míry, pokud ne přímo úplně zastavit.
Say ukročil zpět a zůstal stát v místě, kde chodba, jíž přišli, ústila do jeskynní haly. Přitom sáhl opět k opasku, a bez jediného pohledu, ale i bez jediného zaváhání, uchopil do levé ruky kožený váček stažený červeným řemínkem. A světlo, kterým pomáhal svým společníkům, bylo pozvolna stále jasnější a odhalovalo stále širší okolí budoucího bojiště.
Na okraji světelného kruhu před nimi, mezi dva široké stalagmity, vykročila z hloubi první neznámá postava. Postava, jejíž barva téměř odpovídala barvě okolních krápníků, barvě slonoviny, barvě kostí. To protože tuto postavu tvořily kosti. Byla to kráčející kostra, výškou odpovídající dospělému muži, odhalená ve své plné podobě smrti a dlouhého odpočinku. Až na to, že tato kostra z dlouhého odpočinku nějak procitnula, chopila se rezavého dlouhého meče a velkého kulatého štítu, a ať už tu čekala jakkoliv dlouho, v této chvíli stále rychlejšími kroky přecházejícími v běh směřovala k nově přicházející čtveřici. A za ní vykročila další kostěná postava, jejíž končetiny se draly ven z časem potrhaného černého koženého kabátce, zbytků červených punčochovitých kalhot, a jedné vysoké černé kožené boty na levé noze.
A kousek vedle se ze tmy vynořil další kostlivec, a za ním další, a další o kus jinde, každý oblečený do různých zbytků pradávných oděvů, jejichž původní vzhled dávno zmizel, a každý po různu vybavený nějakou zašlou zbraní, převážně narezlými či dokonce zlomenými meči, trouchnivějícími jednoručními obušky, tu a tam palcáty, a v několika případech i notně novějšími krumpáči a kladivy, jejichž původní účel byla zjevně spíše činnost pracovní než bojová.
Tváří v tvář této valící se hordě, tváří živou v tvář obnažených lebek, stála čtveřice téměř nehnutě a čekala na místě, než se protivníci dostatečně přiblíží.
Třicet a jeden den: strana třicátá
Jako první vyrazila z úkrytu Annie, se střelnými zbraněmi schopná pustit se do konfliktu o notnou chvíli dříve před ostatními členy družiny. Než vykročila, zahleděla se na hroty šipek v kuších, přiložila si je těsně k ústům, a zašeptala k nim několik slov, které by slyšely skutečně jen ty šipky, i kdyby v prostoře nevládl ruch nadcházející bitvy. V odezvě obě malé kuše v jejích rukou zahalil šedý opar, jako kouř ohně plného mokrého dřeva a listí. Pak teprve vystoupila elegantní otočkou zpoza stalagnátu a vypálila šikmo vlevo a vpravo. Šipky zasvištěly vzduchem, zanechávajíce za sebou jemné rozvířené dýmové spirály, a každá z nich prolétla jedním hrudním košem, druhým, třetím. Tři a tři v každé řadě, šest kostlivých útočníků se na místě zastavilo, když se z jejich útrob vyvalila šedá oblaka, a padlo k zemi do hromádek kostí měnících se na popel. Annie opět ukročila do zákrytu, a zatímco nabíjela nové šipky, s úsměvem mrkla na Saye.
Ten se nenechal pobízet a v těsném sledu po výstřelech hodil kožený váček s červeným řemínkem volnou mezerou mezi Ergart a Tobem. Say dvakrát prudce udeřil holí do země, a než měšec dopadl, proměnil se v plamennou kouli, avšak nesourodou, divokou, tvořenu spoustou malých plamínků, které se rozlétly do různých směrů, některé proti útočníkům, ale většina vzhůru ke stropu jeskyně. Tyto plamínky, které v pohybu připomínaly drobné ptáčky dominantně červené barvy, v níž probleskovaly jako křídla černé vlnky, zamířily nikoliv ke kostlivcům, ale ke skalnatým výběžkům a ke krápníkům, a naprosto bez okolků do nich v plné rychlosti narazily ve spršce oranžových a modrých jisker. Zasažené jeskynní útvary se vylomily ze svých míst, stalaktity se snesly k zemi, a stejně jako stalagmity a stalagnáty prudkým nárazem a vahou pohřbily další kostlivce, pět, šest, sedm. Say věnoval jen chviličku, aby Annie vrátil mrknutí, než začal připravovat další zaklínadlo.
„Nechte něco pro nás,“ zavolala Ergart, aniž by spustila oči z řídnoucího přibližujícího se nemrtvého davu. Nebyla to však výčitka, spíše začátek bojového pokřiku, mohutného hrdelního „RRRAAAAAAARRRGH!“, které se z Ergart vydralo, následováno dvěma dlouhými kroky k prvnímu kostlivci, jenž se k ní příliš přiblížil. V pohybu vpřed se odspodu rozmáchla kyjem, z jehož stříbrných žilek zaprskaly modré a žluté sršící energie. Celá váha úderu se střetla se spodní čelistí protivníka, ale jen na malý okamžik, než se začala i se zbytkem lebky měnit ve spršku kostěných úlomků, pokračujících v letu od kyje jako oblak, mezi jehož jednotlivými částicemi problikávaly drobné blesky. Takto nabitý projektil silou téměř shodnou s původním úderem vrazil do dalšího kostlivce, a i toho rozmetal na drobné odštěpky, které se rozlétly do všech směrů, a některé také zasáhly a poškodily další nepřátele. Ergart však tuto jiskřivou podívanou nesledovala, její kyj se mihal sem a tam až nepřirozenou rychlostí, jak drtila další a další útočníky.
Tob vyrazil do kostěného roje po boku své velké společnice. Jeho menší, mírně podsaditá postava, ožila v dynamice bojové vřavy. Tob využíval svou váhu i váhu svého válečného kladiva, a taktéž energii švihů, úderů a nárazů, v něčem, co by se za jiných okolností snad dalo nazvat válečným tancem. Nešlo zde o jednotlivé útoky, jednotlivé úhyby a úskoky, jednotlivé kryty a obrany, vše, co Tob prováděl, na sebe navazovalo v plynulosti a setrvačnosti, jako kdyby věděl dlouho předem, jakou další akci bude třeba podniknout. Ve skutečnosti se zdálo, že se pohybuje stále rychleji a rychleji, až v jedné chvíli zatočil kladivem nad hlavou a celý se roztočil kolem vlastní osy v pohybující se piruetě nebezpečí, z jejíhož okraje původně kostlivci odletovali jen jako jednotlivé kosti.
I přes původně zjevnou přesilu takový boj nemohl trvat dlouho, a ani netrval, a během několika minut stanula čtveřice opět o samotě, jen navíc obklopená teď snad již navždy odpočívajícími pozůstatky.
Třicet a jeden den: strana jednatřicátá
„Kostlivci mě nikdy nepřestanou fascinovat,“ promluvil jako první Say, kráčející ze zálohy nejprve k Annie, a následně spolu s ní k Tobovi a Ergart, a přitom je důkladně prohlížel.
„Myslím, že jsme v pohodě,“ reagovala na jeho pohled Ergart, a Tob to kýváním hlavy potvrdil.
„No vezměte si,“ pokračoval tedy Say, „kostra potřebuje k pohybu svaly. A svaly potřebují k fungování vnitřní orgány. A jedno bez druhého ani nedrží pohromadě.“
„A co by sis přál? Monstrum jenom ze svalů… svalovce?“ začala se smát Annie.
„Nebo snad jen dohromady spojené vnitřnosti,“ přisadila si Ergart, přiložila ruku ke rtům v přehnaném gestu přemýšlení, a pak dodala: „řekněme, vnitrovce?“
Tímto, a dalšími žertíky, se atmosféra po boji velmi rychle uvolnila a uklidnila. Čtveřice pomalu obešla celý rozsáhlý jeskynní dóm mírně protáhlého kruhového tvaru, měřícího napříč nějakých sedmdesát Ergartiných kroků. Pod srázem v polovině délky haly tak během hledání nalezli alespoň část toho, proč sem přišli. Na zemi leželo několik nehybných těl mužů, žen i dětí, nehybných a bez známek života. Někteří dospělí měli po boku různé hornické nářadí, krumpáče a lopaty, ale většinou byli neozbrojeni a oblečení v běžném každodenním oděvu, který příliš nepříslušel hornické práci.
„Tohle určitě nejsou všichni,“ prolomila zhrzené ticho Ergart.
„Určitě ne,“ odpovídal Tob, který se od té scény již odvrátil a opět studoval jeskynní dno. „I když je to tu samý kámen, řekl bych, že odtud vede docela dost stop. Najednou a chaoticky, jako kdyby se tudy pohyboval velký dav.“
Náhle světlo Sayovy hole zhaslo a celá jeskyně se ponořila do naprosté temnoty, která panuje jen v hlubokých podzemích a hlubokých hrobech.
„Ssschhrr,“ hluboký nový hlas vydal syknutí přecházející v zavrčení. Někdo jiný než ti čtyři, kteří se semknuli na svém místě blíž k sobě do kruhu, i když to v té tmě nebylo vidět, ale jen slyšet z šoupání kroků a měkkých nárazů oblečení a těl. Pak následovala slova složená z desítek různých hlasů hovořících sjednoceně a jednotně: „věděli jsme, že sem někdo přijde, ale doufali jsme, že to ještě bude chvíli trvat.“ Následovala kakofonie tónin: „kdo mohl tušit, že se sem náhodou někdo připlete,“ která přešla do slabik střídavě vyslovovaných z různých míst a různými hlasy v poněkud obtížně rozpoznatelných zlomcích tvořících slova. „Na – ru – ši – li – jste – plán – sta – ne – te – se – sou – čá – stí – plá – nu.“
Temnotou se v ozvěně ozvalo hlasité skřípění obkružující snad celý prostor jeskynního dómu, a pokračovalo stále dokola znovu a znovu, ale stále blíž a blíž ke čtveřici.
A pak se, snad z nebes, snad z vrcholů kopců, snad ze špiček stromů, začal ozývat vysoký hvizd na okraji slyšitelnosti. Odtud přecházel přes celou slyšitelnou škálu, jak se prodíral hlínou a kořeny a kameny a skálou níž a hlouběji. Protnul podzemní otvory vzniklé přírodními procesy i snahou všemožných tvorů, a padal stále dolů, až narazil na samo jádro existence ve zvuku tak hlubokém, že víc než slyšet bylo to zadunění cítit v nitru každé bytosti, rostliny i nerostu, každé existence i neexistence, každé neentity i entity.
V naprosté tmě se náhle objevilo drobné zelené světýlko, zářivý zelený rostlinný klíček deroucí se z předtím nepatrné drobné skalní praskliny. Jak rostl, jak z objem nabírajícího stonku vybíhaly lístky a větvičky a pak větve a listy, zelené světlo odhalilo nejprve chodidla, pak nohy, pak pas a ruce, paže a trup, ramena, a nakonec hlavy čtyř odhodlaných dobrodruhů v kruhu kolem.
A pak, než se ze tmy mohlo vynořit cokoliv dalšího, nabral náhle svit takový jas, že oslepil a zahalil všechno a všechny.
KONEC!