Kolik je genderů
Nedávno jsem dostal velmi dobrou otázku: k čemu ten gender vlastně je? Začnu trochu oklikou a jinou otázkou: kolik je vlastně genderů? Odpověď, upřímně, je mnohem složitější, než se zdá, ale kdybych to měl říct jednoduše: tolik, kolik je lidí. A teď k té složitější části.
Abychom se vůbec mohli bavit o genderu, musíme začít od toho, co gender vlastně je. Gender, velmi zjednodušeně, je společenský předpoklad toho, jak se má chovat a jaké má mít charakteristiky a znaky člověk, u kterého předpokládáme určité biologické pohlaví. To, jací mají být muži či ženy, není univerzální, není to vrozené a přirozeně dané. Jistě, jenom ženy mohu rodit děti, a s ohledem na to mají muži a ženy obecně odlišné pohlavní orgány. Ale v genech rozhodně není, že holky mají radši růžovou a kluci modrou, že holky si radši hrají s panenkami a kluci s autíčky, že holky jsou lepší na češtinu a kluci na matiku, nebo že holky radši vaří a kluci radši kutí. Nic z toho v genech není, to vše je v kultuře.
Antropologové už stovku let přinášejí příklady z jiných společností, na nichž ukazují, že to, co očekáváme od mužů a žen, je v podstatě bez výjimky dáno kulturou – tím, co nás obklopuje, tím, co se učíme, tím, co „je normální“, ačkoliv, dle slov Isaaca Asimova, která poslední dobou opakuji až příliš často, „normální je jen to, na co jsme zvyklí“.
Ale i pokud by někdo chtěl hájit, že biologické rozdíly mezi muži a ženami jsou podstatně větší, ona kultura je tady pořád. Ta poslední věc, která nás v naší západní ontologii odlišuje od zvířat. Řeč a výtvory, informace předávané horizontálně i vertikálně mezi jedinci, a dokonce i proti proudu času od mladších starším (každý, kdo musel někdy vysvětlovat rodičům něco kolem počítačů, moc dobře ví, o čem mluvím). I kdyby mezi muži a ženami byly větší biologické rozdíly, jsme dost vyspělí na to, abychom je dokázali zohlednit a vytvořit kulturu a společnost, v níž budou mít všichni lidé shodné příležitosti i odměny za dosažené výsledky. Kulturu a společnost, v níž budou moci všichni prožít plnohodnotný, důstojný, naplňující život.
Tedy, shrnuto sociologickou terminologií, gender je vlastně role. Role naprosto nejzákladnější a nejzásadnější ze všech, role, která ovlivňuje naše chování ve všech jiných rolích, ve všech situacích. Něco, co odehráváme před ostatními, protože se to od nás čeká. Je to, znovu, soubor kulturně definovaných očekávaných charakteristik, znaků a způsobů chování.
A teď zpět k úvodní otázce. Kolik je genderů?
Ještě pár desítek let zpátky bychom řekli, že dva. Muži a ženy. (A, bohužel, věřím, že přinejmenším v české společnosti bychom našli ještě velké procento lidí, kteří toto budou tvrdit a zastávat). To je systém, kterému se říká binární – buď jste muž, nebo jste žena. Velmi brzy poté, co se začalo o genderu mluvit, ovšem vyšlo najevo, že to není tak jednoduché, a dokonce i v našem světě jsou lidé, kteří jsou jaksi mimo dané členění. Říká se jim transsexuálové, a i když jich není moc (v Česku, v souvislosti s operativní změnou pohlaví, víme možná o stovce osob ročně), jsou to lidé, kteří ví, že se narodili s biologickými znaky, které neodpovídají tomu, jaký gender by oni chtěli představovat. Tím překračují genderová očekávání dvou binárních pozic a vytváří kategorii novou.
Nějakou dobu nato, už v novém miléniu, začalo být postupně stále normálnější reprezentovat se nebinárně. Především v USA je dnes už trochu běžnější hovořit o lidech nejen jako o he/she, ale i jako o they. Když se podíváte na Twitter, u spousty profilů najdete poznámku, zda daného člověka máte označovat he, she, nebo they. A přestože lidé, kteří se identifikují jako non-binary, jsou velmi tolerantní (což je nezbytnost, protože když chcete být tolerováni, musíte být sami tolerantní), díky nim je také mnohem běžnější o lidech, jejichž genderovou identifikaci neznáme, hovořit jako o they automaticky.
Čímž se, pomalu, dostávám k tomu, kolik těch genderů ve skutečnosti je. V okamžiku, kdy opustíme binární systém, by se zdálo, že musí vzniknout nějaká další kategorie. Například jako v případě transsexuálů. Když to nejde se dvěma, se třemi, prostě přidáme nějaké další kategorie. Opak je pravdou. Ono slůvko non-binary ve skutečnosti říká, že člověk nejen, že nepatří do jedné ze dvou kategorií, ale že nepatří do žádné kategorie. Non-binary říká, že neexistují dva body, ale škála, že každý člověk je na škále. A tato škála je odpověď. Gender není soubor přesně vymezených kategorií. Nemůžeme si ho představit jako pravítko, na kterém jsou přesně vyznačené centimetrové čárky, a každá čárka odpovídá jednomu genderu. Pro spoustu lidí žijících ve světě binárních genderů by to bylo určitě nesmírně jednoduché, protože by se prostě jen naučili dalších několik kategorií. Ale tak to není. Stejně jako metr na pomyslném pravítku můžete rozdělit na centimetry, milimetry, mikrometry, nanometry, pikometry a tak dál, až na tak malé části, že na ně nejen nemáme slova, ale ani na ně nemáme nástroje, kterými je lze měřit – stejně můžete dělit a dělit gendery až do okamžiku, kdy zjistíte, že je nedokážete odlišit, a pochopíte, že žádné přesně vymezené gendery prostě nejsou. Všichni lidé jsou na genderové škále. Dokonce i ti, kteří se identifikují jako muži či ženy, jsou na škále. A nesouvisí to nijak se sexualitou, tedy s tím, kdo je přitahuje. Někteří muži jsou strozí a neemocionální, jak se od nich čeká. Někteří emoce projevují neustále. A někteří jsou někdy trochu víc takoví, trochu víc jiní, podle situace a rozpoložení. Některé ženy jsou empatické. Některé jsou chladné a odtažité. A některé někdy a někde mezi tím, podle okolností a nálady. Chci tím říct, že binární genderový systém je pomůcka jistoty, jak od lidí něco očekávat, ale je to pomůcka, která je mimo realitu, protože každodenní zkušenost ukazuje, že tak to prostě nikdy není. Gender není gravitace, aby u něj bylo vždycky jasno, kterým směrem padá jablko.
Tedy, jinak řečeno, gender je, alespoň prozatím, škála. Škála, která nemá vůbec žádnou souvislost s tím, s čím jste se narodili. Škála, která zato má všechny souvislosti s tím, jak se identifikujete, kým chcete být, a jak chcete, aby vás lidé vnímali a přijímali. Gender je škála, na které si můžete vybrat, ve kterém bodě se tak asi zhruba nacházíte. Pro tuto chvíli je to škála mezi tím, co se čeká od naprosto prototypického muže, a tím, co se čeká od naprosto prototypické ženy. A i když se to tak zdá, nemá to souvislost s biologií. A protože jde o škálu… teoreticky je tolik genderů, kolik je lidí.
…
Velký problém, který ovšem máme, je, že jsme na binární systém navyklí, a je kolem něj vystavěná infrastruktura. Je to problém, dokonce i když se snažíme být citliví. A tím nemyslím jen, že dotyční si nemůžou vybrat, jestli mají jít na pánský či dámský záchod, protože žádná jiná možnost jim není k dispozici. Myslím tím třeba i to, když poslouchám nějakou novou píseň v rádiu a přemýšlím, jestli zpívá muž, nebo zpívá žena. Tohle, tedy to, co je v lidských hlavách, je ve skutečnosti mnohem větší problém. Zatímco záchody se totiž dají přestavět, lidské hlavy nikoliv. Přestože mají naše nervové soustavy, a tedy i mozky, úžasnou schopnost adaptace, takzvanou neuroplasticitu, takže téměř kdykoliv během života se dokážou adaptovat na novou situaci, z nějakého důvodu je mnohem těžší lidské mysli změnit, jakmile si jednou (mylně) usmyslí, že mají pravdu. Je to, jako když si jednou ve sportu uděláte špatný návyk: přeučit se je vždycky mnohem těžší, než naučit se něco nového.
Co se týče záchodů, je řešení celkem nasnadě: přestat řešit mužské a ženské, a začít stavět prostě jen záchody. Pokud bychom chtěli zachovat pocit soukromí, pak se dají udělat kabinky, a je to – a v těch kabinkách můžou být klidně i pisoáry, mužské i ženské (tím myslím biologicky, a koho by to zajímaly detaily, nechť se podívá na internet, oba druhy pisoárů byly vynalezeny téměř současně a existovaly již koncem 19. století, takže pisoár, a dokonce ani ženský pisoár, není rozhodně nic převratně nového).
Co se týče našich hlav a toho, že si potřebujeme utřídit, zda je někdo muž či žena..? Tady bude cesta mnohem těžší. Ale věřím, že by měla začít tady: je to člověk. V tom prvním momentu je skutečně jedno, jakého genderu kdo je. První otázka zní: je ona osoba člověk, či nikoliv? Poté stačí konstatovat, že je ten člověk na genderové škále, a je úplně jedno, kde. Protože to už, ve skutečnosti, není vůbec důležité. Od člověka čekáte, že se bude chovat jako člověk. A to přece stačí, ne?
A možná, tam někde v daleké budoucnosti, přestane být kategorie genderu důležitá úplně, a zmizí. Protože v okamžiku, kdy se z binárního systému stane škála, přestanou mít krajní body smysl, protože jsou to prototypy, ideály, které fakticky neexistují. V té chvíli se jedna škála změní na škály, na množství různých vlastností, které jsou přijatelné pro člověka v dané kultuře a společnosti. Na jednu stranu pak možná bude, jako je tomu u Tolkienových a Pratchettových trpaslíků, trochu problém zjistit, jaká je druhá osoba biologického pohlaví, na druhou stranu ale v tak progresivní společnosti asi nebude problém hovořit o tom, jaké má člověk biologické funkce v rámci rozmnožování druhu, takže až si nějací dva lidé padnou do oka, tak si prostě řeknou, jestli jsou kompatibilní ke zplození potomků, či nikoliv.
Cílem je, aby lidé dostali stejné šance naplnit své potřeby a dosáhnout svých vizí. Aby byl každý po zásluze odměněn. Aby každý jednotlivý člověk prožil plnohodnotný život, v němž měl možnost se plně realizovat a plně přispět společnosti. Bez ohledu na to, kdo to je a jak se identifikuje. Cílem je, aby se lidé cítili dobře a spokojeně, aby měli motivace a šance projevit své schopnosti a dovednosti. Už dříve jsem poukázal (ve zkazce Globální potenciál lidstva), že jednou z nejdůležitějších historických změn posledních dvou století byl vstup žen do vzdělání, protože tím jsme v západní společnosti zdvojnásobili intelektuální kapacitu a potenciál. Cílem toho, že nebudeme mít dva gendery, ale genderovou škálu, je, aby se lidé nemuseli starat o tak stupidní záležitost, jako je identifikace jedné ze dvou kategorií lidí, ale aby mohli své intelektuální úsilí zaměřit na něco skutečně důležitého. Cílem je, aby nikdo nebyl vysmíván, utlačován a ohrožován, jen protože není jedno nebo druhé. Pokud se lidé nebudou cítit ohroženi v tak základní věci, jako je jejich osobnost, budou schopni plně projevit svou kreativitu. Tím osvobodíme další část intelektuální kapacity lidstva, a dosáhneme tak lepší společnosti.
Ve spoustě lidských hlav jsou stále ještě pouze dva gendery. Jste žena, nebo jste muž, žádná jiná možnost není. Ostatně, s blížícími se volbami určitě opět zaslechnete něco o „tradiční“ rodině. Ono je totiž pro stát důležité, aby se rodily děti, jelikož stát bez lidí jaksi fungovat nemůže. A tak někteří politici, za závojem floskulí o tradicích a normalitách, ve skutečnosti říkají, že smyslem lidského života je jen a pouze zplodit další lidi. A říkají to, protože potřebují udržet status quo. Na intelekt, kreativitu, seberealizaci, motivace, individualitu, či na společnost není v politice tradiční rodiny místo. Naštěstí v těch samých lidských hlavách, kde je místo pouze na dvě kategorie, zjevně je místo i na něco víc. Je tam prostor na to, abychom mohli všichni žít jako lidé.
Ve skutečnosti je tedy genderů tolik, kolik je lidí, protože gender není několik přesně vymezených kategorií, ale škála, spousta různých souborů spousty různých vlastností, které očekáváme od lidí obecně. Jak mi nedávno řekla jedna doktorka antropologie a genderu: stejně jako neexistují oddělené barvy, ale pouze barevná škála, a to, co odlišujeme, jsou námi zvolená a časem kulturně utvrzená místa. Nic víc. Mezi modrou a růžovou, nebo mezi bílou a černou, je nekonečné množství barev a odstínů. A tak je taky, teoreticky, nekonečné množství genderů.
A časem možná něco takového nebude vůbec potřeba řešit. Ač je v současné debatě důležité přemýšlet, kolik je genderů… ve skutečnosti není vůbec důležité, jakého kdo genderu je. Jednoho krásného dne snad přestane být důležité mít v rodném listu a občanském průkazu pohlaví či gender, protože namísto nich postačí jedno jediné identifikační slovo: člověk.
Pozn. text tohoto zamyšlení byl oproti původní verzi upraven s ohledem na konstruktivní kritiku čtenářů.