Šéfe, jak nemáte dolary, aneb Keynes by měl radost
V předchozích dvou zkazkách jsem se zabýval možnými cestami k řešení klimatické krize. Tato je v pořadí třetím návrhem, jak se z celé šlamastyky dostat. Je možné, aby se změnili lidé a lidstvo “dobrovolně”? Je možné, že nás nakonec ke změně dožene technologie? Anebo je možné, že je ještě jiná možnost?
První zkazka se věnovala řešení kulturně-společenskému. Dnešní naivní aktivismus klade důraz především na změnu lidského chování a návyků na cestě k lepším zítřkům. Omezit produkci odpadů (všech skupenství), postupně upravit lidskou populaci (samozřejmě k menším a snesitelnějším číslům, řekněme kolem jedné až dvou miliard), a začít chápat naši planetu jako jeden komplexní uzavřený systém, kde naprosto cokoliv má vliv na naprosto všechno, takže žádné rozhodnutí není možné učinit bez rozmyslu, protože žít na dluh budoucnosti už prostě nelze. Zároveň jsem však ukázal, že se společenskými změnami to není tak jednoduché. Sám jsem v ekologických představách progresivní (a v některých, například ohledně počtu dětí, i poměrně radikální), přesto, když se na celý problém klimatu podívám rozvážně, přes veškerou vůli a snahu docházím k závěru, že touto cestou to úplně snadno nepůjde. Jedině, že bychom rozpoutali revoluci.
Druhá zkazka byla značně optimističtější, a to z prostého důvodu: zatímco společenské revoluce byly v historii vždycky problematické, ty technologické se odehrály bez ohledu na vůli lidu. Technologie prostě přišla a lidi si museli zvyknout, jelikož pokrok jde nezastavitelně vpřed. Už před stovkou let existovala dílčí řešení dnešních problémů, v některých ohledech tak zbývá jen vymyslet, jak je aplikovat celoplošně, ve velkém měřítku, a tím pádem s (pokud možno) celoplanetárním účinkem. Samozřejmě, technologie budou mít také negativní dopad a účinky na společnost, protože ty přinesl každý vynález, od zemědělství přes zpracování kovů až po spalovací motor. Ale, jak ukazuje historie, když si my, lidi, vymyslíme problém, nakonec si vymyslíme i řešení. Další technologická revoluce prostě nastane a vezme nás s sebou, ať budeme chtít, nebo ne. Jediné, co s tím zmůžeme, je snažit se usměrnit vývoj vybraným směrem.
Třetí řešení stojí někde na pomezí prvního a druhého z hlediska realističnosti, zato je na samotné špičce z hlediska realizovatelnosti. Jinak řečeno, myslím si, že k takovému řešení nejspíš nedojde, přestože je vlastně ze všech nejjednodušší. A toto třetí řešení se skrývá v penězích. Říká se, že peníze hýbou světem. A není vůbec těžké si představit, jak by mohly světem zahýbat, kdyby se dostaly do správných rukou.
Nejprve se vraťme kousek do minulosti. V době asi nejznámější ekonomické krize v moderních dějinách přispěchal světu na pomoc John Maynard Keynes. Přiznávám, že ekonomii jsem se nikdy moc nevěnoval, ale pokud to chápu správně, Keynes tvrdil, že ekonomika, stejně jako jednotlivci, vyžaduje motivaci. Dejte lidem dostatek prostředků a oni budou nakupovat, bavit se, a především utrácet za jinak naprosté zbytečnosti, protože na to prostě mají. Tato kupní síla pak nutně musí mít pozitivní vliv na ekonomiku země, protože víc nákupů znamená víc daní, víc daní znamená víc investic, víc investic znamená víc peněz pro pracující, což znamená víc peněz pro prodejce, a tak pořád dokola. Když se to někde zasekne, Keynes navrhoval, že to musí být stát, kdo uměle nastimuluje trh zpět ke stabilnímu cyklu zvýšením investic (jako hlavní návrh se objevovalo stavebnictví, především pak silnice a další infrastruktura, která je nezbytně nutná, ale v dobách běžných, v dobách takzvané konjunktury, to nikomu nedělá starosti, zatímco v dobách krize je to ideální místo, kam zainvestovat a tím pádem dát lidem peníze).
Je na místě říct, že Keynes měl pravdu, protože aplikace jeho myšlenek vytrhla Spojené státy z tehdejšího úpadku. Na druhou stranu pravdu neměl, protože dopady tohoto jednání vidíme dodnes v rostoucí zadluženosti států, což sice zuby nehty udržuje ekonomiku v rozvoji, ovšem na úkor nejasných zítřků. Ale, jen co je pravda, peníze jako motivace prostě fungují, a pokud nějaká další krize nesmete (a to určitě nesmete) světový řád, fungovat budou. Ostatně, v naší české zemi známe z nedávné doby hned několik příkladů takovéto stimulace, dokonce i tak trochu ve jméno ekologie: zateplování domů, solární boom a plynové kotle (namísto dřeva). A to je vlastně skutečný začátek mého argumentu v případě třetího řešení klimatické krize.
V prvních dvou zkazkách na toto téma (Omluvenka za nečinnost a Redemptio ex machina) jsem ukázal, že existují řešení, ale také s nimi související a přicházející problémy. Kulturně-společenská změna (kterou už bychom potřebovali) by vyžadovala revoluci, jejíž vznik i výsledek, jak ukazuje historie, je nejistý. Revoluce technologická je naopak z historického hlediska nevyhnutelná a z problémů nás dostane, jen tak nějak nevíme, jestli nám nezpůsobí problémy ještě větší. Vedle těchto dvou je tu ovšem přinejmenším ještě řešení třetí. Skrze peníze.
Přestože Keynes byl poplatný své době a soudobým myšlenkám, a přestože jeho teorie postupně sbírá kritiky, něco pravdy v ní, jak jsem naznačil, přece jen je. Lidé (možná) nepočítají každou korunu a nepřemýšlí o svých výdajích v dlouhodobém a makroekonomickém měřítku. Nelze ani generalizovat, že v dobách přebytku všichni utrácí a investují a nikdo nespoří, zatímco by v dobách nuzných všichni šetřili – tak jednoduchý ten svět zase není. Pravdu má ovšem v tom, že peníze jsou výborný hnací motor, výborná motivace, a to i tehdy, když je člověk ve skutečnosti naprosto proti. Málokdo bude třídit odpad, když bude muset platit dvojnásobek za jeho odvoz (a že taková místa v naší zemi skutečně jsou). Kdekdo se ale může přetrhnout, aby vytřídil i poslední smítko, když obec slíbí, že za třídění odpadu bude svoz odpadu zadarmo (a i taková místa u nás najdeme). Nakonec, dokud ve sběrných střediscích platili za papír nebo železo, vozil je tam snad každý obyčejný člověk.
Na konci takového procesu, v němž lidi motivujete třeba slevou na poplatku za odpad, nebo částkou za přivezené staré železo, není jen ušetřená (nebo vydělaná) stokoruna. Postupně se s tímto jednáním, původně vynuceném finanční pobídkou, může začít pojit určitá míra prestiže, osobní hrdosti a sebeúcty. A nemusí to fungovat jen v malých měřítcích. Ekonomové i průmyslníci často poukazují, že kdyby současný americký prezident nebyl zapšklý zpátečník, ale skutečný progresivní podnikatel, podporoval by namísto těžby uhlí a ropy budování jaderných a solárních elektráren, továren na elektromobily a baterie v dříve klíčových průmyslových oblastech, a zaváděl by pobídky k inovacím v oblasti zpracování odpadu. Protože tím, inovacemi, by posílil americkou ekonomiku i národní hrdost.
Mé představy o ochraně přírody za pomoci peněz však sahají mnohem dál. V Brazílii, nebo třeba v Rusku, skupují bohatí „nedotčené“ oblasti přírody, prales a tundru s tajgou, s cílem je chránit. Jistě je za tím vidina zisku, pro běžného člověka neznámá, pro vypočítavého magnáta ale nejspíš jasná. Tak nebo tak, není snad nic přímočařejšího, než koupit prales, říct, že se v něm nebude nic měnit, že zůstane nedotčen, a ideálně k tomu zaměstnat partu místních, aby na situaci dohlíželi. Je to vítězství ekologické i ekonomické, progresivní a přitom konzervativní. Když to ještě podpoří mezinárodní smlouvy a technologie (protože třeba v Rusku asi nebude nikdo chtít obcházet a hlídat les), zní to jako řešení naprosto jednoznačné. Samozřejmě, že odprodej půdy do soukromých rukou je riskantní a může vést ke „korporalizaci“ světa. Ale pokud někdo hledá okamžité řešení současného klimatického problému, nemusí už chodit nikam dál.
Stejně tak samozřejmě je v této situaci nutná role státu jako hlavního strážce práva. Už dnes dostávají některé přírodní útvary, objekty a areály specifický právní statut a stávají se novým druhem osob. Jelikož jde o novinku, je to pro právo zatím ještě neprobádaná mlhavá oblast, ale nakonec něco jako „přírodní osoba“, „ekologická osoba“, nebo něco podobného, vznikne a bude postaveno vedle osob fyzických a právnických… nebo by mohlo vzniknout, aby moje představy byly realizovatelné. Vymáhání nedotknutelnosti přírody může, jak už jsem poznamenal, do jisté míry spadat do práv a povinností majitele. Bez solidního základu lokálních, národních i mezinárodních norem však bude náročné a chaotické. V celém komplexu ekonomického zásahu proti klimatické katastrofě je proto oblast politicko-právní nejproblematičtější. Ale kde jsou peníze, jsou možnosti. Peníze otevírají dveře. Peníze nesmrdí. Čas jsou peníze. A tak dál.
Liberálněji založení lidé se mnou nebudou souhlasit, protože navrhuji zásah do ekonomiky. Jenže, upřímně, když se rozhlédnu kolem sebe… kam nás liberalismus dovedl? Teprve (post)moderní ekonomové poukázali na zásadní nedostatek všech ekonomických teorií, včetně té Keynesovy: lidé nejsou rozumní. Neuvažují o všech svých činech a rozhodnutích v co nejširším měřítku a do co nejmenších důsledků – naopak, někdy nepřemýšlí vůbec a jednají pod vlivem momentálních pohnutek, nebo přinejlepším pod vlivem společenských norem (a tolerovaných excesů). Mí prarodiče hubili plevel na poli roundupem, a to přes známou skutečnost, že tato chemická zbraň zabíjí důležitý hmyz. Na druhé straně ale právě na venkově slyšíte diskuze o suchu, protože lidé chápou, tak nějak přirozeně, roli vody v krajině, a tedy i nějakým způsobem širší komplex přírody. Paradox? Možná. Lidé často prostě nemají řešení, nemají představu, nemají chuť a vůli přemýšlet, nebo dokonce ani možnost přemýšlet nemají, a tak je jejich volba volbou nejsnadnější možnosti. Zatímco pár generací zpět (a ještě já si pamatuji dozvuky) bylo zvykem hnojit pole skutečným hnojem a plevelu a škůdců se zbavovat ručně nebo přirozenými nástroji (protože nejlepší zbraň proti přemnoženým hrabošům jsou dravci, abych zmínil celkem nedávnou situaci v českém zemědělství), dnes je hnojivo v tabletách, stejně jako jsou v tabletách přípravky proti škůdcům. Jako kdyby šlo do tabletek nacpat kravské lejno a čápa. Že někdo, kdokoliv, téměř každý, volí nejsnadnější cestu, nelze mít nikomu za zlé. My, lidé, už prostě jsme takoví. Ale i když Keynes neměl tak docela pravdu, měl pravdu aspoň tak trochu.
Říkávám, že je jedno, z jakého důvodu lidé dělají dobré skutky, dokud konají dobro. Když společnost povede k třídění a recyklaci odpadů, nebo, ideálně, k jejich snížené produkci, ekonomická incentiva, proč ne? Co na tom, že použijeme peníze, když je použijeme na ochranu přírody? Dnes a denně můžeme vidět absolutní nepochopení problematiky klimatické krize ze strany méně vzdělaných. Ale i největší idiot na světě chápe, že když bude mít víc peněz, může si koupit víc věcí, a pokud kvůli těm víc penězům bude muset udělat něco málo navíc, nebude s tím mít zase až takový problém.
Není to řešení dlouhodobé. Není to řešení trvalé. A není to řešení dokonalé. Ale je to řešení. Dejte lidem motivaci, finanční motivaci, a uvidíte změny probíhající přímo před očima. A svět bude zachráněn. Ne skrze společenskou revoluci. Ani skrze revoluci technologickou. Žádná revoluce ve skutečnosti není nutná. Keynes totiž neměl pravdu v tom, že lidé jsou vypočítaví – alespoň ne dlouhodobě. Ale měl pravdu, že lidé jsou vypočítaví – přinejmenším momentálně. A tak si snadno spočítají, kde je zisk, když ho vidí. Stačí jim dát peníze tam, kde to má smysl. Bez velkých změn statu quo a bez velkých fanfár by krize byla, alespoň prozatím, odvrácena.
Protože dolary, šéfe, jak nemáte dolary…