Stres společenských norem
Vedle toho, že Vánoce jsou svátky míru a klidu, jsou také dobou nejvyšší míry sebevražd v celém roce. Je to temná myšlenka, ale jako každou pravdu je třeba ji přijmout a přemýšlet, proč to tak je, a zda s tím lze něco dělat.
Koncem roku se málokdo ubrání jisté sebereflexi. Přestože chápání plynutí času je pro současnou společnost lineární, určité cyklické (respektive spirálovité) povaze některých elementů se nelze vyhnout a nelze ji přehlédnout. Nakonec, hodiny, jestli máte kolem sebe ještě nějaké analogové (tzn. ručičkové), jsou kruhové, a přestože je to hlavně z důvodů praktických, je to i přesto symbol. Každý nepatrně jiný den má tím pádem přibližně stejnou osu, týden začíná pondělní námahou a končí víkendovou úlevou, jaro, léto, podzim a zima se střídají, a tak uplyne rok a začne další, stále dokola. Dokola.
Hodnotící úvahy uzavírající časové cykly jsou nejspíš součástí učení a rozvoje na základě zkušeností, a tudíž součástí přirozené existence člověka. Co však úplně přirozené není? Hodnoty. Normy. Etika a morálka. Snaha spolupracovat, a tím pádem neubližovat, je přirozená. Dávat dary a očekávat, že budou opětovány, je konstrukt společnosti. Žít ve společnosti je přirozené. Setkávat se výjimečně ve speciální, sváteční, dny je konstrukt.
Vánoce. „Čas, kdy by měl každý být se svými bližními.“ Pokud je vám toto pořekadlo vlastní, pokud na něm neshledáváte nic špatného, jste součástí celého problému. Na světě jsou nespočetné davy lidí, kteří o své bližní přišli. Nespočetné davy těch, kteří bližní nikdy neměli… nechtěné děti, vdovci a vdovy, sirotci… A to jsou všechno lidé, kteří si svůj osud nevybrali, a přesto trpí tak tlakem společenských norem neustále předávaného a replikovaného přesvědčení, že by něco v jejich životě mělo být nějak. Tlakem, protože když je to jinak, ač to nikdo nahlas neřekne, a možná si to nikdo ani neuvědomuje, být mimo normy pro většinu lidí znamená diskomfort nejistoty, problém sebeurčení a vymezení a zapadnutí a přijetí do společnosti. Je to totiž pradávný, přirozený, strach, který napovídá, že když budeš vybočovat (když budeš jiný/jiná), ostatní se tě zřeknou, skončíš o samotě. A člověk sám přežije jen stěží, a rozhodně v jeho díle nebude pokračovat žádné potomstvo.
Jestli stejně, víc, či míň, podobně trpí i, souhrnně řečeno, společensky vyloučení (ať už z důvodů psychologických nebo sociologických), ať každý zkusí domyslet sám. Lidé takříkajíc na okraji společnosti, ti, kteří neumí nebo nemohou navázat plnohodnotný mezilidský kontakt z důvodu různých komplikací, i ti prožívají sváteční dny konce roku pod tlakem zvnějšku.
Jmenované kategorie lidí je třeba mít na paměti v prvé řadě při slepém reprodukování společenských norem. Oni trpí nejvíce, když nenaplňují zvnitřnělé poselství večerů u stolu v rodinném a přátelském kruhu.
Ve srovnání s nimi zní jako malichernost, nebo, jak se říká, problém prvního světa, stěžovat si, když někdo dobrovolně volí odloučení od společnosti, a je přesto nucen čelit normativnímu tlaku.
V době nevídané svobody a technologického rozmachu našich dní vznikl termín digitální poustevnictví. Uzavřeni stranou světa, obklopeni vším, co potřebují (a co nemají, mohou si objednat online a nechat doručit až ke dveřím), žijí lidé, kteří si zvolili rezignovat na zažitý pořádek společnosti, nikoliv však na jistý komfort. Samozřejmě jde o krajní variantu. Je i celá škála těch, které společnost hází do jednoho pytle s nápisem „introvert“, celá škála lidí, kteří prostě jen preferují více či méně zůstat v ústraní, zatímco se účastní společenského života pouze v případech jako je zaměstnání a nákupy, a snad, jednou za čas, posezení s přáteli.
Nejen ti všichni, ale my všichni, jsme vystaveni naprosto zbytečnému stresu, tlaku způsobeného slepým reprodukováním společenských norem. Je krásné se setkat s přáteli a rodinou. Ale proč je to důležité právě teď? Pokud to jde, mělo by to být důležité celý rok. A pokud to nejde… pokud někdo prostě nemůže, ať už je to z jakéhokoliv jmenovaného, či úplně jiného, důvodu… tak na tom přece není vůbec nic špatného. Takový prostě život občas někdy je.
P.S. a závěr z roku 2020. Přeji Vám všem krásné prožití konce tohoto roku, který mnohým z nás připadal jako roky minimálně dva. Ať už jste sami, s rodinou, či s přáteli, pamatujte si, že všechno je v pořádku, všechno je, jak má být… a pokud něco není, pak vždy existuje alespoň naděje, že všechno v pořádku bude…