Výzvy a osudy (spoluautorská povídka)
Předmluva (Jan Haluza)
Za pár let to bude jen jedna z mnoha vzpomínek ze života. I teď už je pandemie roku 2020 víc minulostí než stále čerstvou zkušeností. Každý si z té doby bude pamatovat něco jiného, nebo možná nic. Já si vzpomínám, že i když jsme se s přáteli tehdy moc nepotkávali, zákaz setkávání (nebo snad skrytý strach z nejasné budoucnosti) jako kdyby vyvolal potřebu společné aktivity.
Jednou z těch aktivit byla dubnová korespondenční hra, kterou spustil Filip na soukromém diskuzním serveru. A i když jsme nakonec u této hry byli dohromady jen tři a nevydrželo to moc dlouho, něco z toho přecejen vzniklo. Povídka tří autorů složená ze tří různých příběhů ve zvláštním, bez domluvy a přípravy průběžně se vyvíjejícím a měnícím světě, to jak každý z nás měl o něm trochu (a mnohdy velmi) jinou představu a jiný přístup.
Filip na samém začátku sepsal návod a pravidla, jak má vypadat příspěvek každého z účastníků hry. Každý příspěvek byl tvořen popisem světa (obecně, nebo konkrétního prostředí), popisem vlastní postavy, následně nějakou situací, akcí, prostě zápletkou a jejím rozuzlením, a na závěr heslovitými náznaky a tipy, které mohli ostatní zahrnout do svého vlastního dalšího příspěvku.
První dvě části každého příspěvku zůstaly na následujících stranách (víceméně) nedotčené. Druhé dvě části ovšem dávaly smysl v rámci tvorby (hry), nikoliv při četbě. Totiž, každý z autorů sice přivedl svou postavu do nějaké situace, o jejím osudu však rozhodoval nejen on sám, ale také náhoda. Hod kostkami. Samozřejmě bylo možné výsledek ovlivnit trochu ve svůj prospěch (za pomoci klíčových prvků, neboli aspektů, z popisu světa a postav, a také plněním výzev ostatních), ale ne vždycky, ne vždycky úspěšně… a někdy bylo zajímavější nechat osud plynout zdánlivě špatným směrem v očekávání dalších zvratů.
Výsledky hodů v textu nedávaly tak úplně smysl, jejich místo tedy zaujaly dělící symboly (✵✵✵) na znamení, že právě v tom místě a čase došlo k důležitému zlomu. A výzvy ostatním, ty zmizely z textu úplně.
A snad protože výzvy a (hody na) osudy v textu nejsou, ale byly klíčové pro vznik jednotlivých příspěvků a celou tu hru a výsledný příběh, jsou zvěčněny v názvu.
Předmluva (Filip Pardy)
Zimní měsíce začátku roku 2020 působily depresivněji, než tomu bývá každou jinou zimu. Ke tmě a sněžení se přidal lockdown a s ním i rozpad mnoha pravidelných aktivit, které člověku přináší řád a potěšení. Po posledním naživo odehraném RPG před lockdownem, kdy jsme do hry vyráželi vyzbrojeni obličejovými štíty, se kostky odmlčely. Trochu v duchu Londonova Tuláka po hvězdách jsem se rozhodl vykopnout tuto putovní story: “můžou nás zavřít do kazajky, ale příběh je věčný!” Nakonec nám to pomohlo trochu upustit imaginativní páru a v procesu nechat vzniknout tento fantaskní příběh. Snad se bude líbit i čtenáři.
Výzvy a osudy
Filip Pardy, Jan Labuda, Jan Haluza
Kapitola 1: Simeon
Stožáry lodí se rytmicky pohupovaly pod večerním příbojem a působily tak jako pobřežní les tenkých a holých stromů. V přístavu čtvrti Santa Zacharia už začínalo být rušno, jak se rybáři se svými posádkami chystali k večernímu lovu. Kromě nich byla tato část města oblíbeným místem i jiné sorty. Směřovala sem většina lodí, která si nemohla dovolit licenci pro vplutí do hlavních přístavů – či bylo jejich zboží natolik delikátní, nelegální či obskurní, že nechtěli riskovat setkání s oficiálními správci přístavu. Přístav v Santa Zacharia nabízel k prodeji všechny divy světa.
Simeon Thelms, dlouhán v ošoupaném kabátě, procházel přístavem a nenuceně prohlížel zboží vystavené na stáncích. Jídlo ani nápoje nebylo to, co by hledal, ačkoliv místňáci nabízeli snad všechny možné varianty ryb a mořských plodů, co jich jen v říši je. Víc ho zajímaly dřevěné bedýnky s prastarými pečetěmi, soupisky nálezů ze vzdálených míst, zaručeně pravé magické artefakty… věděl, že někde v té veteši se skrývaly opravdové poklady.
Dnes Simeona potkalo štěstí, zahlédl totiž, jak Posádka galéry Nebeský drak – sebranka opálených hrdlořezů, zdobená jizvami a tetováním a brebentící ostře znějící hatmatilkou – vynáší z lodi právě takové bedny, jaké Simeona zajímaly.
Simeon se rozhodl, že bude sledovat, kam ty bedny míří. Ačkoliv ho lákalo podívat se přímo na Nebeského draka, otřásl se při pomyšlení na to, co by nastalo, kdyby ho posádka chytla. Raději si tedy dal něco k snědku, splynul s davem a pozoroval, co se bude dít.
✵✵✵
Simeon neudržel svou zvědavost na uzdě. Dav ho jemně tlačil a on mimoděk postupoval tam, kam mířily bedny. Dostal se do přístavních uliček, až ke dřevěné bráně skladiště, do kterého mířil náklad lodi. Povšiml si velkého červeného draka namalovaného na jedné z přístavních zdí. V té chvíli se brány skladiště zavřely. Simeon stál před nimi a od brány na něho koukali dva námořníci. “Ztratil ses, příteli?” posměšně prohodil jeden z nich. Když se rozhlédl kolem sebe, připadal si, jako by se najednou octl někde úplně jinde, na druhé straně kontinentu. Dojem podtrhovala výrazná vůně koriandru a vařeného (psího?!) masa.
“Tak snad abych radši šel…”
Jeskyně: Vyprávění o Arlenovi
Následující krátká povídka navazuje na experimentální příběh Jeskyně, který jsem napsal v roce 2022 a loni konečně upravil do finální podoby vhodné k tisku. Nějakou dobu poté jsem totiž přemýšlel, že bych pokračoval – totiž, i původní povídky ze série Jeskyně, které jsem psal v mládí, mívaly nevyjasněný, nerozřešený konec, po němž přišel nový začátek a nový děj. Prozatím však na samotné pokračování ještě nenastala ta správná doba. Mezitím ovšem vzniklo aspoň toto krátké dílko z kontextu a do kontextu světa, v němž se příběh čtveřice dobrodruhů odehrává.
Jeskyně: Vyprávění o Arlenovi
(Jan Haluza, 3/2025)
Světem putovaly čtyři osoby. Vždycky byly čtyři. Možná se nacházely jindy a jinde, měly jiná těla a nesly jiná jména, ale byly čtyři. Jeden z příběhů těch čtyř se právě teď a právě tady (nebo právě tam a tehdy, záleží na úhlu pohledu) na čas zastavil, aby dal prostor vyprávění jinému. Vyprávění ze světa, vyprávění z, a do, kontextu.
Pokud by putování těch čtyř osob byl svědkem nějaký náhodný pozorovatel (který, aby nepřišel k úrazu, by musel být přinejmenším neviditelný, ideálně pak éterický a nehmotný, a zároveň vševidoucí a všude a přitom nikde přítomný), v této chvíli by si již jistě uvědomoval některé zákonitosti pozorovaného světa. Například že v něm žijí dobrodruhové a různá monstra, že technologie je zhruba srovnatelná s obdobím pozemského středověku (ačkoliv sociokulturně je společnost notně progresivnější a podobnější pozemským dobám pozdějším, což lze možná vysvětlit právě existencí nejen monster, ale i mnoha inteligentních druhů vedle samotných lidí), a že tam existují a fungují jevy jako magie či zásahy mocných „nadpřirozených“ bytostí, které jsou pro nedostatek lepších výrazů označovány jako božstva.
Jedním z božstev či bohů, prostě mocných bytostí, ať už jim budeme obecně říkat jakkoliv, byl Arlen, někdy přezdívaný Zelená kápě nebo Pomocná ruka. Patron bylinkářů a mastičkářů a léčitelů všeho ražení. Ale nebyl jím vždy. Jako každá persona, i on musel někde začít, aby se něčím stal. Nuže…
Píseň, melodie
Na jasné noční letní obloze črtají padající hvězdy zářivé linky. Do zad šimrá tráva a luční kvítí a možná nějaký ten zbloudilý brouk.
Ležím na zádech a dívám se vzhůru, na hvězdy, skutečné i ty falešné, padající. A přemýšlím o nich… i o Nich.