Volání vysloužilých volů
Podle jednoho kdysi známého (a důležitého a populárního) politika, kterému se už nedostává dostatek pozornosti, takže se musel za každou cenu projevit svým „fundovaným“, dnes však spíše zapškle senilním, názorem (a jehož jméno záměrně nepíšu, protože v dnešní době dát někomu informační prostor je to samé, jako ho podpořit v jeho názoru) „rouškaři“ patří do stejné kategorie jako „vítači“, „unionisti“, a další lidé s podobně opovržlivým označením. Pokud sledujete politické dění, nebo aspoň občas zprávy, víte, o kom je řeč. Pokud ne, postačí, že se jedná o člověka, který má ta nejlepší léta dávno za sebou, a kdyby zmizel ze společenského života, udělal by nejlíp nejen pro společnost, ale především pro své vlastní historické jméno.
Moderátoři amerických „konzervativních“ televizí rádi opakují vymyšlený citát Winstona Churchilla o tom, že člověk musí být ve dvacet liberální, ale ve čtyřiceti už konzervativní. Churchill ovšem určitě nebyl takový debil, aby ho něco takového napadlo, a chvilka pátrání po internetu potvrdí, že tento citát je naprosto smyšlený.
V odezvě na to bych chtěl zaznamenat a zveřejnit jednu z mnoha myšlenek, na nichž stavím svou představu o ideálním světě, nebo alespoň o světě, který by mohl fungovat lépe než ten současný. Aniž bych to zbytečně oddaloval, myslím si, že vláda starých, která je dnes normou při vedení státu, je naprostý přežitek, který by měl být co nejdříve nahrazen něčím úplně jiným. Rozhodovat o tom, co se bude dít, by neměli staří, jak je běžné dnes, ale naopak mladí lidé s dlouhou budoucností.
Integrita, obživa a výdělek
Někdy si říkám, že to není moc dobře, když jsem si jako zálibu vybral… sport, pohybovou disciplínu, myšlenkový systém… parkour. Zatímco ti, kteří se baví fotbalem, počítačovými hrami nebo stavěním leteckých modelů, se prostě řídí danými pravidly, nebo se neřídí pravidly žádnými, parkour je sepjat s objemným komplexem myšlenek, nebo, v běžné řeči, s vlastní filosofií. A tak zatímco jinde je možné jít dál a zajít, kam až to jde (a všechno ostatní je přes čáru), v parkouru je třeba se ohlížet na myšlenky a ptát se na to, zda se ještě držíme myšlenek původních, nebo pokud ne, zda je rozvíjíme dobře či už jsme zašli příliš daleko. Není třeba vyloženě na hranice brát ohledy, protože žádné přesně dané nejsou, všechno je záležitostí vyjednávání, zda je to podle koho (a podle svědomí) ještě v pořádku.