Anthropoi (povídka)
Ve skutečnosti neexistovala žádná jiná budoucnost. Nikdy. V žádném momentu lidské existence, od té chvíle, kdy lidoop spojil kámen a klacek do prvního kompozitního nástroje, nebylo vyhnutí jednoznačnému cíli. Nepomohli mladí lidé, bouřící se proti korporátnímu konzumnímu statu quo, když už i ti nejskeptičtější vědci volali na poplach, nepomohla jinak vždy spásná věda a technika. Proti prosté lidské pošetilosti, proti sobeckosti, proti malichernosti, proti těm vlastnostem nepomohlo a nemohlo pomoct nikdy nic, na samém začátku, kdykoliv v běhu dějin, ani na jejich konci.
Vesmírná rasa: Drazí obyvatelé Země
„Nyní předáváme slovo do terénu našemu korespondentovi Lvu Slovakovi. Lve?“
Uměle vytvořené, simulované trojrozměrné studio, odkud ve virtuální realitě vysílal vědecký pořad nazvaný prostě Budoucnost (v čele s hlavním moderátorem, pravidelně proměnlivým avatarem umělé inteligence Albertem ME-417), vystřídalo prostředí, jehož účelnost byla jasným důkazem, že v tomto záběru je nepochybně realita. Možnost volby úhlů kamer a otáčení pohledu v rozsahu lidských limitů pohybu hlavy ovšem zůstala zachována – bez dronů, bublinových 360° kamer a kamerových svazků, ale vždy s ohledem na lidské možnosti, by VR televize existovat ani nemohla.
Zrození počátku
Světle šedým zbarvením podlahy, stěn i stropu připomínala místnost operační sál. I studené bílomodré světlo vyvolávalo dojem nemocniční sterility, až na to, že ozařovalo pouze střed místnosti, zatímco její okraje zůstávaly skryté ve stínech posetých různorodými barevnými skvrnami kontrolek, tlačítek a kláves, či miniaturních obrazovek.
Na strohém lůžku, v kuželu světla uprostřed místnosti, ležela, přes zvláštnost prostředí, spící mladá žena. Její dech byl pravidelný, klidný, ničím nerušený.
Píseň, melodie
Na jasné noční letní obloze črtají padající hvězdy zářivé linky. Do zad šimrá tráva a luční kvítí a možná nějaký ten zbloudilý brouk.
Ležím na zádech a dívám se vzhůru, na hvězdy, skutečné i ty falešné, padající. A přemýšlím o nich… i o Nich.