Projekt Lidstvo
Jedno lidové pořekadlo praví, že sázíme stromy, v jejichž stínu nikdy neusedneme, jejichž ovoce nikdy nebudeme sklízet. Spoustu věcí, které děláme, děláme pro ty, kteří přijdou po nás, a pro ty po nich… A mě tak jednou napadlo, jestli je ten sentiment relativně nový, anebo…
Lidský druh, a konkrétně lidský mozek, se za posledních několik desítek tisíc let příliš nezměnil. Jistě, jako u všech zvířat, i homo sapiens, lépe asi řečeno v množném čísle homines sapientes, se pozvolna vyvíjí s ohledem na nejvhodnější přežívající (a nejméně vhodné mizející) mutace, oproti miliónům let vývoje jsou však změny posledních tisíciletí relativně nepatrné. Koneckonců, vědecký termín anatomicky moderní člověk, který přímo řečeno vymezuje podobu člověka nerozpoznatelného od kohokoliv žijícího dnes (a to nejen na úrovni prostého vzhledu, ale i na úrovních specifických biologických charakteristik), se většinou používá pro označení lidí žijících zhruba posledních padesát až sto tisíc let. Jinak řečeno, lidé žijící nejen někdy ve starověkém Egyptě nebo v Mezopotámii, ale už i ti obývající jeskyně (jako jsou v Česku třeba ty v Moravském a Českém krasu) před nějakými dvaceti, patnácti tisíci lety, by klidně mohli přicestovat časem, obléct se do dnešních oděvů, a pravděpodobně bychom je na první pohled v podstatě nepoznali.
Když víme, že přinejmenším před padesáti tisíci lety žili víceméně stejně stavění lidé jako my, určitě to vede k jedné důležité otázce: smýšleli tito lidé také podobně? Je to relativně samozřejmá, avšak velmi zajímavá otázka. Ti lidé byli tělesnou charakteristikou (biologicky i geneticky) v podstatě stejní jako my, takže lze předpokládat i podobnou intelektuální kapacitu. Bohužel z té doby ještě nemáme žádné písemné záznamy, takže se dá usuzovat pouze odvozeně (na čemž je často postavena kritika konceptu behaviorálně moderního člověka, o němž v podstatě mluvím na těchto řádcích), ono odvození však vychází například z bezprecedentního tehdejšího vzniku umění v podobě nástěnných maleb a rytin nebo sošek z různých materiálů, z komplexních pohřebišť, nebo z nálezů materiálů a nástrojů, které byly přepravovány na velké vzdálenosti (jinak řečeno, které se našly i tisíce kilometrů od míst, odkud pocházely původně).
Co budeme jíst zítra
Tuto zkazku začnu úryvkem ze zkazky jiné: „když člověk má sotva jedno jídlo denně, těžko může přemýšlet o tom, co bude za sto let, pokud může mít zítra dvě jídla namísto jednoho. Nedělá to na dluh a na úkor budoucnosti. To by totiž o tom musel takto přemýšlet. Jenže na to nemá síly, takže to nedělá na dluh a úkor budoucnosti, protože tak ani nepřemýšlí. A kdyby si měl vybrat mezi dnešním přežitím svým a své rodiny, nebo přežitím nějaké pomyslné budoucí osoby, jednoznačně si vybere vlastní rodinu. A není možné mu to dávat za vinu. Protože my bychom se zachovali stejně. Nevěříte?“
Vesmírná rasa
Dostat raketu do vesmíru není vůbec snadné. Ale, a to hlavně, není to vůbec levné. I při použití nejúčinnějších metod současnosti zaplatíte za let půl kila materiálu na oběžnou dráhu přes 2500 amerických dolarů. Ve srovnání s minulostí je to směšná částka (protože oproti začátkům dobývání vesmíru jde o méně než pětinovou hodnotu). Přesto, když se všechno sečte, vyslat na oběžnou dráhu nejlepší současnou raketu stojí celkem skoro 100 000 000 dolarů, a to s nákladem pouhých 8 tun (zbývajících 1500 tun tvoří raketa sama plus pohonné hmoty). Postavit vesmírný výtah, tedy prostě výtah přímo na oběžnou dráhu, což by bylo zatraceně levné řešení, je bohužel sen ještě na mnoho desítek, možná i stovek, let, protože dostatečně silné materiály jsou stále opravdu jen v říši snů.
Neudržitelnost současnosti
Na začátek musím něco poznamenat: to, co mám teď, mi vcelku stačí. Samozřejmě, že bych mohl chtít víc, ale můj život je dobrý. Mám střechu nad hlavou, celkem slušné jídlo, relativní klid, cítím se v bezpečí, mám pár známých a pár kamarádů, a když mám náladu, můžu sednout ke stolu a pustit svoje prsty na dlouhou tvořivou pouť po klávesnici (nebo s tužkou po papíru). Mohl bych chtít víc. Ale vím, že, tady a teď, v podstatě nic víc nepotřebuji. Tolik k mojí pozici, z níž píšu, a vzhůru na hlavní téma.
Nemusíte být nijak inteligentní, abyste viděli, že svět kolem nás se mění. To se děje neustále, s naším přičiněním či bez něj. Trochu rozumu už vyžaduje, pokud chcete pochopit, jaký účinek má chování lidstva na naše prostředí. Mně věřit nemusíte, konec konců, kdo jsem, že? Pokud potřebujete autority, podívejte se na špičkové vědce. Už Carl Sagan před desítkami let mluvil o problematice fosilních paliv, a debata pokračuje doposud, pod názvem „globální změna klimatu“, nebo, novinářským žargonem, „globální oteplování.“
Abych ale nezabředl do jednoho tématu… Tento text má být trochu obecnější, šíře zaměřený na neudržitelnost současnosti, na problémy, které vidím, a jejich možná řešení. Tak trochu jako Asimovovi psychohistorici (ačkoliv by se disciplína zaměřená na matematickou analýzu lidstva a ovlivňování jeho budoucího chování a směřování měla nazývat spíše sociofuturologie) se podívám na současný stav a vizi toho, k jaké budoucnosti bychom mohli dojít.
Celý článek »