Projekt Lidstvo
Jedno lidové pořekadlo praví, že sázíme stromy, v jejichž stínu nikdy neusedneme, jejichž ovoce nikdy nebudeme sklízet. Spoustu věcí, které děláme, děláme pro ty, kteří přijdou po nás, a pro ty po nich… A mě tak jednou napadlo, jestli je ten sentiment relativně nový, anebo…
Lidský druh, a konkrétně lidský mozek, se za posledních několik desítek tisíc let příliš nezměnil. Jistě, jako u všech zvířat, i homo sapiens, lépe asi řečeno v množném čísle homines sapientes, se pozvolna vyvíjí s ohledem na nejvhodnější přežívající (a nejméně vhodné mizející) mutace, oproti miliónům let vývoje jsou však změny posledních tisíciletí relativně nepatrné. Koneckonců, vědecký termín anatomicky moderní člověk, který přímo řečeno vymezuje podobu člověka nerozpoznatelného od kohokoliv žijícího dnes (a to nejen na úrovni prostého vzhledu, ale i na úrovních specifických biologických charakteristik), se většinou používá pro označení lidí žijících zhruba posledních padesát až sto tisíc let. Jinak řečeno, lidé žijící nejen někdy ve starověkém Egyptě nebo v Mezopotámii, ale už i ti obývající jeskyně (jako jsou v Česku třeba ty v Moravském a Českém krasu) před nějakými dvaceti, patnácti tisíci lety, by klidně mohli přicestovat časem, obléct se do dnešních oděvů, a pravděpodobně bychom je na první pohled v podstatě nepoznali.
Když víme, že přinejmenším před padesáti tisíci lety žili víceméně stejně stavění lidé jako my, určitě to vede k jedné důležité otázce: smýšleli tito lidé také podobně? Je to relativně samozřejmá, avšak velmi zajímavá otázka. Ti lidé byli tělesnou charakteristikou (biologicky i geneticky) v podstatě stejní jako my, takže lze předpokládat i podobnou intelektuální kapacitu. Bohužel z té doby ještě nemáme žádné písemné záznamy, takže se dá usuzovat pouze odvozeně (na čemž je často postavena kritika konceptu behaviorálně moderního člověka, o němž v podstatě mluvím na těchto řádcích), ono odvození však vychází například z bezprecedentního tehdejšího vzniku umění v podobě nástěnných maleb a rytin nebo sošek z různých materiálů, z komplexních pohřebišť, nebo z nálezů materiálů a nástrojů, které byly přepravovány na velké vzdálenosti (jinak řečeno, které se našly i tisíce kilometrů od míst, odkud pocházely původně).
Kolik je genderů
Nedávno jsem dostal velmi dobrou otázku: k čemu ten gender vlastně je? Začnu trochu oklikou a jinou otázkou: kolik je vlastně genderů? Odpověď, upřímně, je mnohem složitější, než se zdá, ale kdybych to měl říct jednoduše: tolik, kolik je lidí. A teď k té složitější části.
Abychom se vůbec mohli bavit o genderu, musíme začít od toho, co gender vlastně je. Gender, velmi zjednodušeně, je společenský předpoklad toho, jak se má chovat a jaké má mít charakteristiky a znaky člověk, u kterého předpokládáme určité biologické pohlaví. To, jací mají být muži či ženy, není univerzální, není to vrozené a přirozeně dané. Jistě, jenom ženy mohu rodit děti, a s ohledem na to mají muži a ženy obecně odlišné pohlavní orgány. Ale v genech rozhodně není, že holky mají radši růžovou a kluci modrou, že holky si radši hrají s panenkami a kluci s autíčky, že holky jsou lepší na češtinu a kluci na matiku, nebo že holky radši vaří a kluci radši kutí. Nic z toho v genech není, to vše je v kultuře.
Problém něco změnit, aneb Omluvenka za nečinnost
Vzpomínám si, když jsem byl mladší, jak jsem dával současný stav světa za vinu „dospělým“. A taky, jak jsem dospíval, jak jsem začal chápat, co mi nebylo jasné a co jsem nechápal.
Ano, realita, kterou vidíme kolem nás, je produktem našich předchůdců. Mnohdy však taková není z jejich vůle. Je taková spíše z jejich nečinnosti, nevědomosti, a často i jejich vůli navzdory. Lidé prostě někdy nedokážou pochopit souvislosti a následky svých činů. A až příliš často se, přes veškeré snahy, svět ubírá úplně jiným směrem.
Anthropoi (povídka)
Ve skutečnosti neexistovala žádná jiná budoucnost. Nikdy. V žádném momentu lidské existence, od té chvíle, kdy lidoop spojil kámen a klacek do prvního kompozitního nástroje, nebylo vyhnutí jednoznačnému cíli. Nepomohli mladí lidé, bouřící se proti korporátnímu konzumnímu statu quo, když už i ti nejskeptičtější vědci volali na poplach, nepomohla jinak vždy spásná věda a technika. Proti prosté lidské pošetilosti, proti sobeckosti, proti malichernosti, proti těm vlastnostem nepomohlo a nemohlo pomoct nikdy nic, na samém začátku, kdykoliv v běhu dějin, ani na jejich konci.
Globální potenciál lidstva
Žijeme v dosud nejlepší éře, jakou lidstvo zažilo. Ve srovnání se všemi dobami v historii lidstva si právě nyní největší část populace užívá mír a klid, svobodu, volný čas, a hlavně jistotu, že alespoň na nějakou dobu status quo zůstane zachován, jedině snad, že by bylo ještě líp. Postupně však uvědomění, že žijeme v úžasné době, přináší také poznání, že nejde o globální skutečnost. Na některých místech planety stále existuje hladomor. Lidé stále umírají na banální léčitelné nemoci, v bojích a šarvátkách o základní suroviny a zdroje obživy, i při porodech. Jsou stovky miliónů lidí bez přístupu k pitné vodě. Přes miliardu lidí nemá elektřinu. Polovina lidí na celém světě nemá internet. Je nejlepší éra, jakou lidstvo zažilo. A mohlo by být líp. Mnohem líp.