Co budeme jíst zítra
Tuto zkazku začnu úryvkem ze zkazky jiné: „když člověk má sotva jedno jídlo denně, těžko může přemýšlet o tom, co bude za sto let, pokud může mít zítra dvě jídla namísto jednoho. Nedělá to na dluh a na úkor budoucnosti. To by totiž o tom musel takto přemýšlet. Jenže na to nemá síly, takže to nedělá na dluh a úkor budoucnosti, protože tak ani nepřemýšlí. A kdyby si měl vybrat mezi dnešním přežitím svým a své rodiny, nebo přežitím nějaké pomyslné budoucí osoby, jednoznačně si vybere vlastní rodinu. A není možné mu to dávat za vinu. Protože my bychom se zachovali stejně. Nevěříte?“
Vesmírná rasa: Drazí obyvatelé Země
„Nyní předáváme slovo do terénu našemu korespondentovi Lvu Slovakovi. Lve?“
Uměle vytvořené, simulované trojrozměrné studio, odkud ve virtuální realitě vysílal vědecký pořad nazvaný prostě Budoucnost (v čele s hlavním moderátorem, pravidelně proměnlivým avatarem umělé inteligence Albertem ME-417), vystřídalo prostředí, jehož účelnost byla jasným důkazem, že v tomto záběru je nepochybně realita. Možnost volby úhlů kamer a otáčení pohledu v rozsahu lidských limitů pohybu hlavy ovšem zůstala zachována – bez dronů, bublinových 360° kamer a kamerových svazků, ale vždy s ohledem na lidské možnosti, by VR televize existovat ani nemohla.
Konec časů
Velká část naší populární tvorby přelomu 20. a 21. století pracuje s tématem konce světa, nebo spíše konce civilizace, a života poté – postapokalypsou. Je to docela přirozené – přestože jsme na pomyslném dosavadním vrcholu technologie a blahobytu, a stále stoupáme vzhůru, je lidstvo stále křehkou strukturou, se kterou otřásají neustálé hrozby nemocí, přírodních katastrof nebo sebezničujících válek.