Třicet a jeden den: strana osmá až třináctá
Následuje druhá část z pokusu napsat 31 stran za 31 dnů, strany jednoho příběhu napsané za osmý až třináctý den. Začátek příběhu a prvních sedm stran naleznete zde.
Třicet a jeden den: strana osmá
„Ale to snad…,“ prohlásil šedivý vousáč, když uviděl stav svých společníků, a pak, spíš pro sebe, ale dost nahlas, dodal „myslel jsem, že se řeklo ‚čím dřív vyrazíme.‘“ Jeho tón ale nebyl nijak uražený či útočný, bylo to spíše konstatování, jako kdyby i tato scéna byla součástí ranního rituálu.
Ještě nějakou dobu tedy trvalo, než se celá čtyřčlenná skupina vydala na pochod. Červený „kuchař“ pojídal dřevěnou lžící z kotlíku směs, která i teď, odstavená stranou, stále bublala svou vlastní vnitřní aktivitou, a přitom pozvolna zavazoval a velmi rozvážně balil jednotlivé rozložené váčky a vybavení na spaní do torny a na ni.
Třicet a jeden den: strana první až sedmá
Před týdnem jsem se rozhodl zkusit napsat skutečně jednu stranu denně. Následující text je soubor sedmi stran napsaných za uplynulých sedm dní.
Třicet a jeden den: strana první
Z nejhlubšího nitra samotné existence začal vystupovat dunivý tón. Pozvolna stoupal, od spíše pocítitelného brnění kostí v těle, přes celou slyšitelnou škálu, a dorazil k hvízdotu trhajícímu samu oblohu. Pak se ozvalo krátké zasyknutí, jako bolestivý vdech obrovského monstra.
A najednou u lesní pěšiny, vedle větrem odraných balvanů, v kruhu kolem ohně, seděly čtyři osoby. Seděly tam, jako kdyby tam byly už nějakou tu hodinu. A protože široko daleko nebyl nikdo jiný, nikdo také nemohl říct, co se to před malou chvílí vlastně odehrálo.
Třicet a jeden den: strana první
První “strana” z mého pokusu napsat během března jednu stranu textu denně. Mělo by jít o první stranu fantasy příběhu, který propojuje mé staré myšlenky a dávnou tvorbu (z let 2004-2006) s novými příběhy. Zde na blogu chci zveřejňovat jednou týdně (v neděli či pondělí) shrnutí za uplynulý týden, na Patreonu pak mám pro mé patrony v plánu zveřejňovat aktualizace každý den.
Z nejhlubšího nitra samotné existence začal vystupovat dunivý tón. Pozvolna stoupal, od spíše pocítitelného brnění kostí v těle, přes celou slyšitelnou škálu, a dorazil k hvízdotu trhajícímu samu oblohu. Pak se ozvalo krátké zasyknutí, jako bolestivý vdech obrovského monstra.
A najednou u lesní pěšiny, vedle větrem odraných balvanů, v kruhu kolem ohně, seděly čtyři osoby. Seděly tam, jako kdyby tam byly už nějakou tu hodinu. A protože široko daleko nebyl nikdo jiný, nikdo také nemohl říct, co se to před malou chvílí vlastně odehrálo.
Třicet jedna dnů, třicet jedna stran
Čas od času říkám, že se snažím psát aspoň jednu stranu textu denně. Což je pravda spíš průměrně – někdy uběhnou týdny, aniž bych jen zavadil o klávesnici či tužku, jindy za víkend vyplodím i čtyři osmistránková zamyšlení. A zrovna nedávno k tomu moje mysl zase zabloudila, asi protože chtěla spočítat, jak moc je to pravda.
A nedávno jsem si taky vzpomněl na velmi starou sérii povídek, kterou jsem psal v době (kolem let 2004-2006), kdy jsem se seznamoval se stolními hrami na hrdiny (v podobě Dračího doupěte) a LARPy, tedy takzvanými dřevárnami, hrami na hrdiny naživo.
V kombinaci těchto dvou proudů myšlenek mě napadlo zkusit skutečně napsat stránku denně. Od prvního do jednatřicátého března. Stránku čeho? V této chvíli by se dalo říct povídky fantastického žánru. Inspirací mi je má stará tvorba, která za zveřejnění sice nestojí, ale obsahuje nějaké zajímavé motivy a poznámky, které bych se chtěl pokusit do oněch třiceti jedna (a o trochu víc) stran vetkat, vedle nově rozvíjejícího se příběhu. Co se bude dít, jaký bude cíl, to teď ještě úplně nevím, takže postavy čeká podobné dobrodružství, jako budu prožívat já i případní čtenáři.
Nemyslím si, že to bude něco světoborného, nebo snad úchvatného. Ale třeba to bude aspoň zajímavé, aspoň pro někoho. A když ne… no, tak aspoň budu mít na konci třicet a jednu stranu textu a vzpomínku na to, že jsem se o něco podobného pokusil.
Po technické stránce: každý den bych chtěl zveřejnit na Patreonu “jednu” novou stranu, přístupnou pro mé patrony. Pro všechny ostatní zveřejním nové strany jako shrnutí najednou vždy na konci týdne – opět na Patreonu, i zde na blogu.
A teď tedy už vzhůru. První strana ze včerejška, teď na začátek ještě veřejně jako ukázka, již za malou chvíli. Chvíli na to druhá strana pro patrony… a v neděli snad pro všechny šestistránkový souhrn (od úterý prvního března do neděle šestého).
Tři úkoly academie dle Eriksena
Aneb interpretace proslovu T. H. Eriksena k obdržení čestného doktorátu Karlovy univerzity.
V září roku 2021 jsem díky skvělé známé, Markétě z Plzně, dostal možnost zúčastnit se udělení čestného doktorátu Karlovy univerzity prof. Eriksenovi. Thomas Hylland Eriksen patří mezi nejznámější současné antropology, a vedle soudobé vzdělávací činnosti (jeho „učebnice“ antropologie Small Places, Large Issues pracuje se současným světem a současnými tématy, narozdíl od mnoha jiných podobných a často užívaných knih) se také věnuje výzkumu a hledání různých společenských problémů a otázek, ať už v domovském Norsku, nebo i s celosvětovým dosahem.
Součástí udělování čestných doktorátů je, naprosto samozřejmě, proslov. Proslovy se dají pojmout různě, může to být poděkování, shrnutí dosavadní činnosti a bilance, vize budoucnosti… nebo něco jiného. Prof. Eriksen nezklamal, když sáhl, jako správný antropolog, právě po tom jiném. Svými historkami o pocitech a zkušenostech z Prahy, a také poznatky o české povaze, pobavil všechny přítomné. Ale to hlavní, aspoň myslím, přišlo později. A je štěstí, že s sebou neustále nosím zápisník, takže jsem si, aspoň ve zkratce, poznamenal, o čem mluvil – o „academii“, o vědecké sféře, a o tom, že má tři úkoly: tvořit umění a krásu, rozvíjet kritické myšlení jako nástroj proti dogmatismu, a být kontrakulturou rozvážnosti v uspěchaném světě okamžitých závěrů.
Liminalita a znovuzrození, aneb proč je potřeba to všechno čas od času zapálit
Posledních několik let sílí tlak na omezení ohňostrojů odpalovaných ke konci roku a začátkem roku nového. Argumentů je celá řada, například že nečekané záblesky a exploze děsí domácí zvířata – studie nejčastěji pracují se psy, z nichž kolem 50 % má strach z ohňostrojů, ovšem v mnoha takových studiích se dočtete, že psi, kteří se bojí ohňostrojů, se většinou bojí i bouřky (hromů a blesků), takže je na zvážení, zda je problém v ohňostrojích, psech, nebo jejich majitelích. Kočky jsou v pohodě trochu víc, a z osobní zkušenosti mohu říct, že s rybičkami a brouky to ani nehne.
Studií o efektech ohňostrojů na divoká zvířata je podstatně méně (údajně protože pozorování komplikuje tma), ale za nejčastěji zasažené jsou považováni ptáci – zatímco pozemní tvorové se většinou schovají, ptáci mají tendenci vzlétnout a nedosednout zpět, což znamená nečekané vyčerpání, obzvlášť u denního ptactva. Je ale nutné znovu upozornit, že najít komplexní studie o dané oblasti je pro laika poněkud obtížné. Na internetu najdete spíše spoustu tvrzení „ochránců“ přírody bez konkrétních statistických údajů, což poněkud nabourává jakýkoliv závěr.
Ale dobrá. Řekněme, že i přes relativní nedostatečnost důkazů, budeme předpokládat, že zvířata se ohňostrojů bojí – vezměme to jako logický závěr, že zvířata se leknou nečekaného světla a zvuku, které nemají žádný relevantní přírodní kontext (jako je třeba změna tlaku při blížící se bouřce, nebo různé drobné náznaky ukazující na blížící se zemětřesení či sopečnou erupci, které mnohá zvířata žijící v jiných částech naší planety dokážou, údajně, vycítit). Reakce na nečekaný zvuk je u lidí poměrně dobře zmapovaná, ostatně ji známe všichni z běžného života, když sebou cukneme, nebo se otočíme, pokud uslyšíme například nečekané zatroubení auta či pád talířů, z mnoha jiných příkladů, takže něco podobného můžeme předpokládat i u jiných zvířecích druhů. Takže i když nemáme pádné důkazy, řekněme, pro tuto chvíli, že to tak je.
Ohňostroje, když je vezmeme jako čistě hmotný prvek, jsou, co jsou. Trocha střelného prachu, trocha různých jiných chemikálií, nějaký ten papír. V takové hmotné podstatě je lze považovat za dokonalý projev konzumu, něco, co prostě koupíte za velké peníze a obratem doslova spálíte tak, že nic nezbyde. Ve skutečnosti ovšem zbyde odpad, se vším tím hořením a papírovými obaly, takže je to ještě o kousek horší. Ale..!
Ale jako spousta dalších „čistě hmotných prvků“, i tento má v kultuře souvislosti, které čistě hmotné nejsou. Ohňostroje si nekupujeme, protože bychom chtěli vědomě vzít svoje peníze a spálit je na popel, protože kdybychom něco takového chtěli, bylo by jednodušší hodit pár stovek někde stranou do plamenů táboráku (a u toho si třeba zazpívat a opéct si buřty a brambory, nebo co se dneska opéká nad otevřeným ohněm). Ohňostroje si kupujeme a používáme, protože…
S humorem, aneb o nezodpovědnosti za minulost, a jak to všechno brát
Jestli sledujete jakýkoliv druh médií ze světa, ať už jsou to zprávy, nebo zábava, a dokonce i když je nesledujete, ale jenom se ve světě pohybujete… nemohlo vám určitě ujít, jak se poslední dobou všechno mění jedním charakteristickým směrem. Ve snaze o pokud možno absolutní toleranci se blížíme k bodu, v němž není tolerovatelná jakákoliv kritika, a dokonce ani jakákoliv chyba.
V několika předchozích zkazkách (a taky na sociálních sítích v poslední době) jsem citoval Isaaca Asimova s jeho „normální je jen to, na co jsme zvyklí.“ Je třeba si uvědomit, že všechno, naprosto a neustále, se mění. Změna je jeden z nejdůležitějších principů v celém vesmíru, bez změny by nic nevzniklo, a následně ani nic neexistovalo a nic nefungovalo a neprobíhalo. Změna není špatná, naopak, změna je naprosto nezbytná. To je nutné zmínit hned na začátek, aby bylo jasné, že rozhodně nejsem konzervativní člověk, ale že plně zastávám a podporuji proměnlivou, dynamickou společnost, především, pokud jde o změny a pohyb k lepšímu (což se ovšem v době, kdy tyto dynamické změny prožíváme, velmi obtížně hodnotí).
Jak napsal Karl Popper, tolerantní společnost musí být netolerantní vůči netoleranci, jinak netolerance zničí toleranci, a s ní i celou společnost. Je to takový malý paradox tolerance, paradox toho, že pokud chceme být tolerantní, musíme být zároveň do jisté míry netolerantní. Problém je, že mezi touto přijatelnou netolerancí a netolerancí netolerovatelnou vede hranice, která je naprosto neviditelná, naprosto pomyslná, a tím pádem, bohužel, individualizovatelná. A to je určité součástí jádra problému. Všechny ty „woke“ a „cancel“ a podobné okolnosti tolerance a netolerance stojí na individualismu a na individuálním poškození – nebo, lépe řečeno, často na pomyslném individuálním poškození, protože mnohem častěji se v podobných záležitostech angažují nikoliv ti, kterých se to týká, ale ti, kteří si myslí, že by měli bránit ty, kterých se to týká, protože ti, kterých se to týká, se podle nich nemohou bránit sami (aniž by si uvědomili, že právě takovým přístupem opět ponižují ty, které se snaží bránit). Tak trochu mi to připomíná ta videa, kdy parta bílých amerických vysokoškolaček sprejovala na budovy hesla Black Lives Matter, zatímco je místní obyvatelé, a především právě osoby tmavší pleti, úpěnlivě žádali, aby přestaly.
Projekt Lidstvo
Jedno lidové pořekadlo praví, že sázíme stromy, v jejichž stínu nikdy neusedneme, jejichž ovoce nikdy nebudeme sklízet. Spoustu věcí, které děláme, děláme pro ty, kteří přijdou po nás, a pro ty po nich… A mě tak jednou napadlo, jestli je ten sentiment relativně nový, anebo…
Lidský druh, a konkrétně lidský mozek, se za posledních několik desítek tisíc let příliš nezměnil. Jistě, jako u všech zvířat, i homo sapiens, lépe asi řečeno v množném čísle homines sapientes, se pozvolna vyvíjí s ohledem na nejvhodnější přežívající (a nejméně vhodné mizející) mutace, oproti miliónům let vývoje jsou však změny posledních tisíciletí relativně nepatrné. Koneckonců, vědecký termín anatomicky moderní člověk, který přímo řečeno vymezuje podobu člověka nerozpoznatelného od kohokoliv žijícího dnes (a to nejen na úrovni prostého vzhledu, ale i na úrovních specifických biologických charakteristik), se většinou používá pro označení lidí žijících zhruba posledních padesát až sto tisíc let. Jinak řečeno, lidé žijící nejen někdy ve starověkém Egyptě nebo v Mezopotámii, ale už i ti obývající jeskyně (jako jsou v Česku třeba ty v Moravském a Českém krasu) před nějakými dvaceti, patnácti tisíci lety, by klidně mohli přicestovat časem, obléct se do dnešních oděvů, a pravděpodobně bychom je na první pohled v podstatě nepoznali.
Když víme, že přinejmenším před padesáti tisíci lety žili víceméně stejně stavění lidé jako my, určitě to vede k jedné důležité otázce: smýšleli tito lidé také podobně? Je to relativně samozřejmá, avšak velmi zajímavá otázka. Ti lidé byli tělesnou charakteristikou (biologicky i geneticky) v podstatě stejní jako my, takže lze předpokládat i podobnou intelektuální kapacitu. Bohužel z té doby ještě nemáme žádné písemné záznamy, takže se dá usuzovat pouze odvozeně (na čemž je často postavena kritika konceptu behaviorálně moderního člověka, o němž v podstatě mluvím na těchto řádcích), ono odvození však vychází například z bezprecedentního tehdejšího vzniku umění v podobě nástěnných maleb a rytin nebo sošek z různých materiálů, z komplexních pohřebišť, nebo z nálezů materiálů a nástrojů, které byly přepravovány na velké vzdálenosti (jinak řečeno, které se našly i tisíce kilometrů od míst, odkud pocházely původně).
Znamenající vesmír
Byl jsem již před nějakým časem upozorněn, že mé hodnocení reality je výrazně antropocentrické. Část argumentace k tomu, co si myslím, vychází z již zveřejněné zkazky Krása skeptické reality. Tam, ve zkratce, popisuji, že současný okamžik (a kterýkoliv jiný) je výsledkem řetězce událostí od počátku vesmíru až po poslední rozhodnutí, které jste udělali. Že všechen život na Zemi je propojen vývojem od prvopočátečního zárodku až po jakéhokoliv dnes žijícího jedince. Že krajina kolem nás, ač statická, je neustále pod vlivem geologických změn, jež ji vytvarovaly do dnešní podoby, a do jiné podoby ji budou tvarovat další milióny let. Že všechna hmota v celém vesmíru na sebe navzájem působí… A že právě toto totální časoprostorové fyzikálně-chemicko-biologické propojení všeho v celém vesmíru lze označit za krásné, a poznat ho znamená poznat skutečnou krásu.
Jenže krása, a údajně i toto chápání krásy, je pouze lidské, pouze antropocentrické. Na následujících řádcích se pokusím probrat, proč to tak je, a také, proč to tak není.
Byl jsem tu
Šel jsem po zimní ulici a díval se na stopy ve sněhu a kresbičky na závějích na kapotách aut, v námraze na sklech autobusových čekáren. A vzpomněl jsem si na téma, které mi proběhlo hlavou před nějakým časem.
Nedávno jsem přemýšlel o nápisech na zdech… ne o moderním graffiti, i když i to v rámci zamyšlení lze vzít v potaz. Přemýšlel jsem o tom, čemu se říká latrinálie, o nápisech, heslech a vzkazech na veřejných toaletách, v podchodech, na zastávkách… na stromech… tedy o tom, čemu se říkalo graffiti (v jednotném čísle graffito) původně. „Romanes eunt domus.“