Ravings of an insane traceur
“Even the purest idea gets corrupted, and the only way to not let it happen is to never conceive of that idea in the first place.” With this statement noted on a random piece of paper, I once again wrote, after a very long pause, something about parkour. Or did I?
Revoluce populace
Lidská populace se neustále rozšiřuje. Jen těžko si dnes lze představit, že před desítkami tisíc let bylo lidstvo na pokraji vyhubení, se zástupci počítanými na stovky. Přes sedm miliard dnes a, pokud predikce vyjdou, deset miliard lidí do roku 2050 je proti úsvitu našeho druhu téměř neuvěřitelný rozdíl.
Fascinující (ačkoliv ne úplně překvapivý) je průběh populační křivky. V podstatě do průmyslové revoluce byl nárůst počtu lidských obyvatel planety relativně lineární. Lidí přibývalo každým rokem, ale počet se zvyšoval pomalu, a tak zatímco v roce 0 je lidská populace odhadovaná na 150-300 miliónů jedinců, kolem roku 1800 to ještě nebyla ani celá miliarda. Pak se ale věci změnily a z miliardy v roce 1800 jsme se dostali na více než sedm miliard v roce 2000.
Po dešti, ve městě
Je jisté, že část mého poetického bytí vzešla z hip-hopu, z rapu. Je to část osobní historie, která mě do jisté míry inspiruje doposud. Ale rapových textů jsem moc nenapsal, a rozhodně v podstatě žádný nenahrál. Až na výjimky.
Po dešti, ve městě takovou výjimkou je. Nikdy jsem nerýmoval o těžkém životě, o penězích, o agresivitě, protože nic z toho jsem nežil, a rap by měl být v prvé řadě odrazem toho, co člověk žije, ne nějakou směšnou smyšlenkou. Pro mě byl tedy vždycky vrcholem rapového umění rap pohodový, rap o zábavnosti a zajímavosti života.
Když mi tedy v roce 2007 DJ Adalbertus Magicus dal několik skladeb k inspiraci a případnému otextování, z jedné z nich jsem se odrazil k textu, jehož zárodky jsem nosil v hlavě už nějakou dobu předtím. On složil píseň Languor pro svou tehdejší lásku. Já, nevědom této skutečnosti, jsem napsal text Po dešti, ve městě o úžasné atmosféře, kterou může poznat jen ten, kdo uprostřed léta zavře deštník, dřív než skončí bouřka, nechá si na hlavu dopadnout posledních několik kapek svěžího deště, a vdechne tu jedinečnou vůni mokrých chodníků.
O deset let později jsem hudbu, text i první pokusnou nahrávku znovu objevil. Až na drobné úpravy je původní jak text tak instrumentální linka, jen ten rap je nahraný čerstvě, i když ani on se od originálu příliš neliší.
[powerpress]
Po dešti, ve městě
(2007/2017; instrumental: DJ Adalbertus Magicus, lyrics: MC Zord)
Je po dešti, už chvíli neprší,
ale nikdo z lidí kolem vůbec nic netuší,
na betonu ještě pořád voda leží v jak zrcadlo průzračných
nekonečných kalužích.
Lidi nad hlavama otevřený deštníky maj‘,
atmosféru mokrých chodníků naprosto nevnímaj‘,
přitom jen pořádně nadechnout se stačí,
aby člověk pochopil, že svět je jinačí.
Otevři oči, otevři srdce a projdi branou,
nádhernou kouzelnou duhou sedmibarevnou,
tmavý bouřkový mraky rychle odplynou,
zůstává nám zlatý slunce nad hlavou.
Užívej si letní déšť, kterej všechno změní,
vychutnávej, jak země po dešti voní,
po dešti jakej je krásnej den,
když jdeš svým městem a není to sen, ale…
Den, ve městě, po dešti.
Celej svět se zastavil,
aby si tu chvíli užil.
Teď déšť tu byl,
špínu z ulic smyl,
vzduch vyčistil.
Tak nadechni se a leť,
můžeš, tady a teď.
Jdeme mokrou ulicí a posloucháme poslední kapky
padající z větví stromů a střech domů,
užíváme si duhu která před očima
leskne se a slunce pálí nás do týla.
No řekni, řekni,
není to nádherná městská idyla,
zavři deštník a nech slunce ozářit tvou tvář,
jako kdyby bouřka nikdy ani nebyla.
Zůstal jen čistej vzduch,
žádnej městskej puch,
modrá obloha a zlatý slunce nad hlavama,
zavři deštník a pojď s náma.
… Je po dešti.
Krása skeptické reality
Aneb pojednání o tom, že není třeba si vykládat svět nadpřirozenými jevy, protože sám o sobě je nádhernější než cokoliv, co si umíme představit.
Skeptický pohled (ateistický pohled, agnostický pohled, vědecký pohled) na svět… nemá odpověď na všechno. A to je v pořádku. Nevíme, jak vznikl život. Ani jak vznikl vesmír. Jestli jsme ve vesmíru sami, co to je inteligence, a co život. Vlastně nevíme doopravdy úplně jistě nic, jenom máme teorie, které jsou víceméně tak blízko skutečnosti, že je považujeme za fakta. Ale naprostou a nezměnitelnou pravdu nemáme.
Je v pořádku nemít odpověď na všechno, neznát odpověď na všechno. Je v tom v podstatě jistá poetika. Znamená to, že máme vždycky co hledat, co zkoumat, na co se ptát, co objevovat. Je v tom i jistá míra šílenství, ptát se na některé otázky znova a znova a doufat pokaždé v jinou odpověď. Ale nejistota neznalosti znamená jistotu, že se můžeme dozvědět něco nového, že můžeme být lepší.
Tvrdit, že mám všechny odpovědi, znamená zavřít dveře k poznání. Uvěřit někomu, že má všechny odpovědi, znamená (mimo toho, že je to nadmíru podezřelé) zavřít se před poznáním osobním, před prožitkem a pocitem odhalení dosud neznámého.
Uzavřít se před poznáváním znamená uzavřít se před krásou. Protože právě poznávání je zrcadlem, v němž se leskne nádhera celého světa.
Nejlepší vesmírná loď
Vesmír je pro lidi, a vlastně pro život obecně, značně nehostinné místo. Vedle nedostatku vzduchu, tekutin a potravy, si ještě z možných nebezpečí můžete vybrat třeba nulový atmosférický tlak anebo všudypřítomnou radiaci.
Představte si teď na chvíli, že jste na palubě vesmírné lodi. Co vidíte? Kovové chodby, úzké uličky, stísněné kabiny? Ať už vidíte realitu, nebo fikci, vesmírné lodě dneška a našich představ jsou stále (ve srovnání se zbytkem vesmíru) drobné mechanické konstrukce.
Zapomeňte ale na chodby, zapomeňte na roury, kabely a displeje a zářící tlačítka. Pojďte do mojí představy. Představte si, že jste v zahradě. Pořád jste na palubě vesmírné lodi, ale tohle není žádný skleník. Stojíte v zahradě, která sahá, kam až oko dohlédne, a ještě dál. A, co je nejlepší, tahle zahrada zakrývá všechny ty technické prvky pracující na pozadí, které vyrábí kyslík a recyklují vodu a vedou elektřinu a informace. Žádná zbytečně viditelná technologie, jenom příroda. Toto je nejlepší vesmírná loď…
Parkour is a movement art
or An open letter to first and second generation practitioners of parkour, freerunning and l’art du déplacement, as well as to those who lead and change the world not because they want to, but because they were chosen to by others.
The title says it, so if you don’t have time, you can leave it as it stands. But to get the nuances, you are welcome to read on.
Parkour is not gymnastics. Parkour is not a sport. But, parkour is not just parkour, a purely unique discipline existing on its own. And for it not to just survive, but to thrive, we all need to realize that it is a part of human experience, part of human knowledge. We have to realize that it belongs, that we belong, for it to belong.
Ovoce zelenina
Tato báseň začíná historkou… Seděli jsme večer u ohně, na slavnostech jara, a mě napadlo donést Katce opečený klobás, protože zatímco my jsme už slavili jaro, ona musela ještě uklidit a zavřít hospodu. Ona mi za to výměnou dala pomeranč… Symbolika je docela zjevná, ale kdyby náhodou někomu nebyl jasný ten pomeranč, jak řekl Kuba: “to znamená, že si ho máš vymačkat.” Další ráno jsem se probudil a začal přemýšlet, co se na pomeranč rýmuje. Internet mi nebyl nic moc platný, a ani skupinová inteligence (rozuměj okruh přátel na sociálních sítítch) nevymyslel nic lepšího než ‘ranč’. Až teprve spolupracovník Honza navrhl ‘zlý komanč’. Zbytek je hra se slovy…
Ov
Koupil jsem včera na rynku
jednu hnilou mandarinku
a taky plesnivý pomeranč
prodal mi je zlý komanč.
Řekl jsem ‘pěkně děkuju’
za zjevně prošlou maracuju
a taky zkvašený banán
prodal mi je zlotřilý indián.
Stihl mě velký břichabol
když jsem snědl nezralý karfiol
a taky odporný patizon
prodal mi je Prohnaný Bizon.
Takže až půjdu dneska
z práce kolem Tesca
vyslechne si místní náčelník
jaký je ten prodavač podvodník.
Jan “Joanis” Haluza (5/2017)
Integrita, obživa a výdělek
Někdy si říkám, že to není moc dobře, když jsem si jako zálibu vybral… sport, pohybovou disciplínu, myšlenkový systém… parkour. Zatímco ti, kteří se baví fotbalem, počítačovými hrami nebo stavěním leteckých modelů, se prostě řídí danými pravidly, nebo se neřídí pravidly žádnými, parkour je sepjat s objemným komplexem myšlenek, nebo, v běžné řeči, s vlastní filosofií. A tak zatímco jinde je možné jít dál a zajít, kam až to jde (a všechno ostatní je přes čáru), v parkouru je třeba se ohlížet na myšlenky a ptát se na to, zda se ještě držíme myšlenek původních, nebo pokud ne, zda je rozvíjíme dobře či už jsme zašli příliš daleko. Není třeba vyloženě na hranice brát ohledy, protože žádné přesně dané nejsou, všechno je záležitostí vyjednávání, zda je to podle koho (a podle svědomí) ještě v pořádku.
Duet
Někdy vzniknou básně spontánně, někdy jde o hodiny práce na kompozici. Tak nebo tak, již z nástroje, který poezie používá, z jazyka, plyne, že je abstraktní. Řeč nikdy není definitivní a podobu představ si musí každý dotvořit sám. Jak je to s řečí, je to i s poezií.
Duet
Ležím a po očku
dívám se po hvězdách
do očí padá mi
z oblohy hvězdný prach
Ležím a po očku
obhlížím okolí
není tu jiného
blízko ni v povzdálí
Ležím a po očku
vnímám prázdnotu noční
básníku šeptá mi
neboj se spočni
(Ona)
Čím méně mě poznáš čím víc budu vzdálená
tím tajemnější budu tím víc budu kouzelná
I když vůkol nebude jiné rozumné bytosti
pro tebe zůstanu zdrojem věčné radosti
(On)
Toužím po vědění a hledám poznání
přestože nejistý jsem v tomto přiznání
Je lepší vzplanutí co noc v den změní
nebo věčné snivé krasosmutnění
Ležím a po očku
vyhlížím ke hvězdám
v života bytí svém
jsem jako vždy já sám
Ležím a po očku
dívám se na Zemi
je krása vrozená
nebo jen zdá se mi?
Jan “Joanis” Haluza (1/2017)
Vesmírná rasa: Drazí obyvatelé Země
„Nyní předáváme slovo do terénu našemu korespondentovi Lvu Slovakovi. Lve?“
Uměle vytvořené, simulované trojrozměrné studio, odkud ve virtuální realitě vysílal vědecký pořad nazvaný prostě Budoucnost (v čele s hlavním moderátorem, pravidelně proměnlivým avatarem umělé inteligence Albertem ME-417), vystřídalo prostředí, jehož účelnost byla jasným důkazem, že v tomto záběru je nepochybně realita. Možnost volby úhlů kamer a otáčení pohledu v rozsahu lidských limitů pohybu hlavy ovšem zůstala zachována – bez dronů, bublinových 360° kamer a kamerových svazků, ale vždy s ohledem na lidské možnosti, by VR televize existovat ani nemohla.