Proč se dívám na Critical Role
Aneb proč v pátek vstávám ve čtyři ráno. Aneb proč dělám něco, co se zdá nenormální.
Je pátek, 3:50 ráno středoevropského času. Dokořán otevřeným oknem proudí dovnitř chladný vzduch. Tablet na nočním stolku prochází zoufale dlouhým startovacím procesem. A pak Twitch, Critical Role, napsat do chatu tradiční pozdrav “Hello bees and Bidet from Czechia, formerly known as Czech Republic, Europe,“ nebo něco podobného… pár minut úvodní znělky tiše doprovázející obrázky a kresby ostatních diváků inspirované minulou epizodou… a…
„Hello everyone! And welcome to tonight‘s episode of Critical Role. Where bunch of us nerdy-ass voice actors sit around and play Dungeons & Dragons.“
Nežádoucí boj za rovnoprávnost
aneb Jak jsem zjistil, že jsem příliš velký feminista.
„Vy, pane X, berete si zde přítomnou slečnu Y..? A vy, slečno Y..?“
Na nedávné svatební hostině jsem vznesl dotaz, zda jsem jediný, komu přijde zvláštní, že muž je vždy pán, sezdaný, nebo svobodný, zatímco žena je, dle rodinného stavu, buď slečna, nebo paní. A navázal jsem, že pokud má být nějaká rovnost příležitostí, musíme vyřadit slovo pro svobodnou ženu, nebo naopak najít (a nějaké určitě existuje) slovo pro nesezdaného muže.
The Alternative
I heard many voices cry out in terror and then suddenly get silenced. Or however the quote goes. The fact is there was a great outcry against parkour becoming another discipline of gymnastics under the Federation International de Gymnastique (or FIG for short), though it was for nothing as it was too late for that kind of action. Right now, after it became reality, it seems everything and everyone is silent. All the sharp quick-witted statements disappeared and turned into something different, either the excuses of those who are joining FIG, or the silent piping and thinking of the rest (I should point out that I understand both sides, as I understand the reasons, even though I strongly disagree with those who, to put it bluntly, sold out).
Globální potenciál lidstva
Žijeme v dosud nejlepší éře, jakou lidstvo zažilo. Ve srovnání se všemi dobami v historii lidstva si právě nyní největší část populace užívá mír a klid, svobodu, volný čas, a hlavně jistotu, že alespoň na nějakou dobu status quo zůstane zachován, jedině snad, že by bylo ještě líp. Postupně však uvědomění, že žijeme v úžasné době, přináší také poznání, že nejde o globální skutečnost. Na některých místech planety stále existuje hladomor. Lidé stále umírají na banální léčitelné nemoci, v bojích a šarvátkách o základní suroviny a zdroje obživy, i při porodech. Jsou stovky miliónů lidí bez přístupu k pitné vodě. Přes miliardu lidí nemá elektřinu. Polovina lidí na celém světě nemá internet. Je nejlepší éra, jakou lidstvo zažilo. A mohlo by být líp. Mnohem líp.
Proč se nebavím o politice
Pokud mě znáte, pokud jste se mnou někdy seděli v hospodě, nebo někde jinde, kde jsme mohli mluvit, možná víte, že nesnáším debaty o politice. Bytostně. Politika, jako téma, je pro mě ještě míň zajímavá než bulvár, a bulvár považuji za nejpokleslejší formu zábavy nejtupějších lidí společnosti, kteří se jím baví, protože nedokáží ve svém životě svou vlastní kreativitou a aktivitou vyvolat cokoliv zajímavého. Politická debata je nejzbytečnější a nejhloupější téma, které kdo může přinést ke stolu, s výjimkou situace, kdy se snaží zorganizovat odboj proti utlačujícímu tyranizujícímu režimu, který přímo zabíjí nevinné lidi – to už ale vlastně ani politická debata není.
Důvody, proč se nebavím o politice, lze zjednodušit na tři. Za prvé: globalita a lokalita. Za druhé: univerzální redukcionismus a „zlotřilé“ problémy. A za třetí: pasivní změny. Celý článek »
Ravings of an insane traceur
“Even the purest idea gets corrupted, and the only way to not let it happen is to never conceive of that idea in the first place.” With this statement noted on a random piece of paper, I once again wrote, after a very long pause, something about parkour. Or did I?
Revoluce populace
Lidská populace se neustále rozšiřuje. Jen těžko si dnes lze představit, že před desítkami tisíc let bylo lidstvo na pokraji vyhubení, se zástupci počítanými na stovky. Přes sedm miliard dnes a, pokud predikce vyjdou, deset miliard lidí do roku 2050 je proti úsvitu našeho druhu téměř neuvěřitelný rozdíl.
Fascinující (ačkoliv ne úplně překvapivý) je průběh populační křivky. V podstatě do průmyslové revoluce byl nárůst počtu lidských obyvatel planety relativně lineární. Lidí přibývalo každým rokem, ale počet se zvyšoval pomalu, a tak zatímco v roce 0 je lidská populace odhadovaná na 150-300 miliónů jedinců, kolem roku 1800 to ještě nebyla ani celá miliarda. Pak se ale věci změnily a z miliardy v roce 1800 jsme se dostali na více než sedm miliard v roce 2000.
Po dešti, ve městě
Je jisté, že část mého poetického bytí vzešla z hip-hopu, z rapu. Je to část osobní historie, která mě do jisté míry inspiruje doposud. Ale rapových textů jsem moc nenapsal, a rozhodně v podstatě žádný nenahrál. Až na výjimky.
Po dešti, ve městě takovou výjimkou je. Nikdy jsem nerýmoval o těžkém životě, o penězích, o agresivitě, protože nic z toho jsem nežil, a rap by měl být v prvé řadě odrazem toho, co člověk žije, ne nějakou směšnou smyšlenkou. Pro mě byl tedy vždycky vrcholem rapového umění rap pohodový, rap o zábavnosti a zajímavosti života.
Když mi tedy v roce 2007 DJ Adalbertus Magicus dal několik skladeb k inspiraci a případnému otextování, z jedné z nich jsem se odrazil k textu, jehož zárodky jsem nosil v hlavě už nějakou dobu předtím. On složil píseň Languor pro svou tehdejší lásku. Já, nevědom této skutečnosti, jsem napsal text Po dešti, ve městě o úžasné atmosféře, kterou může poznat jen ten, kdo uprostřed léta zavře deštník, dřív než skončí bouřka, nechá si na hlavu dopadnout posledních několik kapek svěžího deště, a vdechne tu jedinečnou vůni mokrých chodníků.
O deset let později jsem hudbu, text i první pokusnou nahrávku znovu objevil. Až na drobné úpravy je původní jak text tak instrumentální linka, jen ten rap je nahraný čerstvě, i když ani on se od originálu příliš neliší.
[powerpress]
Po dešti, ve městě
(2007/2017; instrumental: DJ Adalbertus Magicus, lyrics: MC Zord)
Je po dešti, už chvíli neprší,
ale nikdo z lidí kolem vůbec nic netuší,
na betonu ještě pořád voda leží v jak zrcadlo průzračných
nekonečných kalužích.
Lidi nad hlavama otevřený deštníky maj‘,
atmosféru mokrých chodníků naprosto nevnímaj‘,
přitom jen pořádně nadechnout se stačí,
aby člověk pochopil, že svět je jinačí.
Otevři oči, otevři srdce a projdi branou,
nádhernou kouzelnou duhou sedmibarevnou,
tmavý bouřkový mraky rychle odplynou,
zůstává nám zlatý slunce nad hlavou.
Užívej si letní déšť, kterej všechno změní,
vychutnávej, jak země po dešti voní,
po dešti jakej je krásnej den,
když jdeš svým městem a není to sen, ale…
Den, ve městě, po dešti.
Celej svět se zastavil,
aby si tu chvíli užil.
Teď déšť tu byl,
špínu z ulic smyl,
vzduch vyčistil.
Tak nadechni se a leť,
můžeš, tady a teď.
Jdeme mokrou ulicí a posloucháme poslední kapky
padající z větví stromů a střech domů,
užíváme si duhu která před očima
leskne se a slunce pálí nás do týla.
No řekni, řekni,
není to nádherná městská idyla,
zavři deštník a nech slunce ozářit tvou tvář,
jako kdyby bouřka nikdy ani nebyla.
Zůstal jen čistej vzduch,
žádnej městskej puch,
modrá obloha a zlatý slunce nad hlavama,
zavři deštník a pojď s náma.
… Je po dešti.
Krása skeptické reality
Aneb pojednání o tom, že není třeba si vykládat svět nadpřirozenými jevy, protože sám o sobě je nádhernější než cokoliv, co si umíme představit.
Skeptický pohled (ateistický pohled, agnostický pohled, vědecký pohled) na svět… nemá odpověď na všechno. A to je v pořádku. Nevíme, jak vznikl život. Ani jak vznikl vesmír. Jestli jsme ve vesmíru sami, co to je inteligence, a co život. Vlastně nevíme doopravdy úplně jistě nic, jenom máme teorie, které jsou víceméně tak blízko skutečnosti, že je považujeme za fakta. Ale naprostou a nezměnitelnou pravdu nemáme.
Je v pořádku nemít odpověď na všechno, neznát odpověď na všechno. Je v tom v podstatě jistá poetika. Znamená to, že máme vždycky co hledat, co zkoumat, na co se ptát, co objevovat. Je v tom i jistá míra šílenství, ptát se na některé otázky znova a znova a doufat pokaždé v jinou odpověď. Ale nejistota neznalosti znamená jistotu, že se můžeme dozvědět něco nového, že můžeme být lepší.
Tvrdit, že mám všechny odpovědi, znamená zavřít dveře k poznání. Uvěřit někomu, že má všechny odpovědi, znamená (mimo toho, že je to nadmíru podezřelé) zavřít se před poznáním osobním, před prožitkem a pocitem odhalení dosud neznámého.
Uzavřít se před poznáváním znamená uzavřít se před krásou. Protože právě poznávání je zrcadlem, v němž se leskne nádhera celého světa.
Nejlepší vesmírná loď
Vesmír je pro lidi, a vlastně pro život obecně, značně nehostinné místo. Vedle nedostatku vzduchu, tekutin a potravy, si ještě z možných nebezpečí můžete vybrat třeba nulový atmosférický tlak anebo všudypřítomnou radiaci.
Představte si teď na chvíli, že jste na palubě vesmírné lodi. Co vidíte? Kovové chodby, úzké uličky, stísněné kabiny? Ať už vidíte realitu, nebo fikci, vesmírné lodě dneška a našich představ jsou stále (ve srovnání se zbytkem vesmíru) drobné mechanické konstrukce.
Zapomeňte ale na chodby, zapomeňte na roury, kabely a displeje a zářící tlačítka. Pojďte do mojí představy. Představte si, že jste v zahradě. Pořád jste na palubě vesmírné lodi, ale tohle není žádný skleník. Stojíte v zahradě, která sahá, kam až oko dohlédne, a ještě dál. A, co je nejlepší, tahle zahrada zakrývá všechny ty technické prvky pracující na pozadí, které vyrábí kyslík a recyklují vodu a vedou elektřinu a informace. Žádná zbytečně viditelná technologie, jenom příroda. Toto je nejlepší vesmírná loď…