Próza
Tři úkoly academie dle Eriksena
Aneb interpretace proslovu T. H. Eriksena k obdržení čestného doktorátu Karlovy univerzity.
V září roku 2021 jsem díky skvělé známé, Markétě z Plzně, dostal možnost zúčastnit se udělení čestného doktorátu Karlovy univerzity prof. Eriksenovi. Thomas Hylland Eriksen patří mezi nejznámější současné antropology, a vedle soudobé vzdělávací činnosti (jeho „učebnice“ antropologie Small Places, Large Issues pracuje se současným světem a současnými tématy, narozdíl od mnoha jiných podobných a často užívaných knih) se také věnuje výzkumu a hledání různých společenských problémů a otázek, ať už v domovském Norsku, nebo i s celosvětovým dosahem.
Součástí udělování čestných doktorátů je, naprosto samozřejmě, proslov. Proslovy se dají pojmout různě, může to být poděkování, shrnutí dosavadní činnosti a bilance, vize budoucnosti… nebo něco jiného. Prof. Eriksen nezklamal, když sáhl, jako správný antropolog, právě po tom jiném. Svými historkami o pocitech a zkušenostech z Prahy, a také poznatky o české povaze, pobavil všechny přítomné. Ale to hlavní, aspoň myslím, přišlo později. A je štěstí, že s sebou neustále nosím zápisník, takže jsem si, aspoň ve zkratce, poznamenal, o čem mluvil – o „academii“, o vědecké sféře, a o tom, že má tři úkoly: tvořit umění a krásu, rozvíjet kritické myšlení jako nástroj proti dogmatismu, a být kontrakulturou rozvážnosti v uspěchaném světě okamžitých závěrů.
Liminalita a znovuzrození, aneb proč je potřeba to všechno čas od času zapálit
Posledních několik let sílí tlak na omezení ohňostrojů odpalovaných ke konci roku a začátkem roku nového. Argumentů je celá řada, například že nečekané záblesky a exploze děsí domácí zvířata – studie nejčastěji pracují se psy, z nichž kolem 50 % má strach z ohňostrojů, ovšem v mnoha takových studiích se dočtete, že psi, kteří se bojí ohňostrojů, se většinou bojí i bouřky (hromů a blesků), takže je na zvážení, zda je problém v ohňostrojích, psech, nebo jejich majitelích. Kočky jsou v pohodě trochu víc, a z osobní zkušenosti mohu říct, že s rybičkami a brouky to ani nehne.
Studií o efektech ohňostrojů na divoká zvířata je podstatně méně (údajně protože pozorování komplikuje tma), ale za nejčastěji zasažené jsou považováni ptáci – zatímco pozemní tvorové se většinou schovají, ptáci mají tendenci vzlétnout a nedosednout zpět, což znamená nečekané vyčerpání, obzvlášť u denního ptactva. Je ale nutné znovu upozornit, že najít komplexní studie o dané oblasti je pro laika poněkud obtížné. Na internetu najdete spíše spoustu tvrzení „ochránců“ přírody bez konkrétních statistických údajů, což poněkud nabourává jakýkoliv závěr.
Ale dobrá. Řekněme, že i přes relativní nedostatečnost důkazů, budeme předpokládat, že zvířata se ohňostrojů bojí – vezměme to jako logický závěr, že zvířata se leknou nečekaného světla a zvuku, které nemají žádný relevantní přírodní kontext (jako je třeba změna tlaku při blížící se bouřce, nebo různé drobné náznaky ukazující na blížící se zemětřesení či sopečnou erupci, které mnohá zvířata žijící v jiných částech naší planety dokážou, údajně, vycítit). Reakce na nečekaný zvuk je u lidí poměrně dobře zmapovaná, ostatně ji známe všichni z běžného života, když sebou cukneme, nebo se otočíme, pokud uslyšíme například nečekané zatroubení auta či pád talířů, z mnoha jiných příkladů, takže něco podobného můžeme předpokládat i u jiných zvířecích druhů. Takže i když nemáme pádné důkazy, řekněme, pro tuto chvíli, že to tak je.
Ohňostroje, když je vezmeme jako čistě hmotný prvek, jsou, co jsou. Trocha střelného prachu, trocha různých jiných chemikálií, nějaký ten papír. V takové hmotné podstatě je lze považovat za dokonalý projev konzumu, něco, co prostě koupíte za velké peníze a obratem doslova spálíte tak, že nic nezbyde. Ve skutečnosti ovšem zbyde odpad, se vším tím hořením a papírovými obaly, takže je to ještě o kousek horší. Ale..!
Ale jako spousta dalších „čistě hmotných prvků“, i tento má v kultuře souvislosti, které čistě hmotné nejsou. Ohňostroje si nekupujeme, protože bychom chtěli vědomě vzít svoje peníze a spálit je na popel, protože kdybychom něco takového chtěli, bylo by jednodušší hodit pár stovek někde stranou do plamenů táboráku (a u toho si třeba zazpívat a opéct si buřty a brambory, nebo co se dneska opéká nad otevřeným ohněm). Ohňostroje si kupujeme a používáme, protože…
S humorem, aneb o nezodpovědnosti za minulost, a jak to všechno brát
Jestli sledujete jakýkoliv druh médií ze světa, ať už jsou to zprávy, nebo zábava, a dokonce i když je nesledujete, ale jenom se ve světě pohybujete… nemohlo vám určitě ujít, jak se poslední dobou všechno mění jedním charakteristickým směrem. Ve snaze o pokud možno absolutní toleranci se blížíme k bodu, v němž není tolerovatelná jakákoliv kritika, a dokonce ani jakákoliv chyba.
V několika předchozích zkazkách (a taky na sociálních sítích v poslední době) jsem citoval Isaaca Asimova s jeho „normální je jen to, na co jsme zvyklí.“ Je třeba si uvědomit, že všechno, naprosto a neustále, se mění. Změna je jeden z nejdůležitějších principů v celém vesmíru, bez změny by nic nevzniklo, a následně ani nic neexistovalo a nic nefungovalo a neprobíhalo. Změna není špatná, naopak, změna je naprosto nezbytná. To je nutné zmínit hned na začátek, aby bylo jasné, že rozhodně nejsem konzervativní člověk, ale že plně zastávám a podporuji proměnlivou, dynamickou společnost, především, pokud jde o změny a pohyb k lepšímu (což se ovšem v době, kdy tyto dynamické změny prožíváme, velmi obtížně hodnotí).
Jak napsal Karl Popper, tolerantní společnost musí být netolerantní vůči netoleranci, jinak netolerance zničí toleranci, a s ní i celou společnost. Je to takový malý paradox tolerance, paradox toho, že pokud chceme být tolerantní, musíme být zároveň do jisté míry netolerantní. Problém je, že mezi touto přijatelnou netolerancí a netolerancí netolerovatelnou vede hranice, která je naprosto neviditelná, naprosto pomyslná, a tím pádem, bohužel, individualizovatelná. A to je určité součástí jádra problému. Všechny ty „woke“ a „cancel“ a podobné okolnosti tolerance a netolerance stojí na individualismu a na individuálním poškození – nebo, lépe řečeno, často na pomyslném individuálním poškození, protože mnohem častěji se v podobných záležitostech angažují nikoliv ti, kterých se to týká, ale ti, kteří si myslí, že by měli bránit ty, kterých se to týká, protože ti, kterých se to týká, se podle nich nemohou bránit sami (aniž by si uvědomili, že právě takovým přístupem opět ponižují ty, které se snaží bránit). Tak trochu mi to připomíná ta videa, kdy parta bílých amerických vysokoškolaček sprejovala na budovy hesla Black Lives Matter, zatímco je místní obyvatelé, a především právě osoby tmavší pleti, úpěnlivě žádali, aby přestaly.
Projekt Lidstvo
Jedno lidové pořekadlo praví, že sázíme stromy, v jejichž stínu nikdy neusedneme, jejichž ovoce nikdy nebudeme sklízet. Spoustu věcí, které děláme, děláme pro ty, kteří přijdou po nás, a pro ty po nich… A mě tak jednou napadlo, jestli je ten sentiment relativně nový, anebo…
Lidský druh, a konkrétně lidský mozek, se za posledních několik desítek tisíc let příliš nezměnil. Jistě, jako u všech zvířat, i homo sapiens, lépe asi řečeno v množném čísle homines sapientes, se pozvolna vyvíjí s ohledem na nejvhodnější přežívající (a nejméně vhodné mizející) mutace, oproti miliónům let vývoje jsou však změny posledních tisíciletí relativně nepatrné. Koneckonců, vědecký termín anatomicky moderní člověk, který přímo řečeno vymezuje podobu člověka nerozpoznatelného od kohokoliv žijícího dnes (a to nejen na úrovni prostého vzhledu, ale i na úrovních specifických biologických charakteristik), se většinou používá pro označení lidí žijících zhruba posledních padesát až sto tisíc let. Jinak řečeno, lidé žijící nejen někdy ve starověkém Egyptě nebo v Mezopotámii, ale už i ti obývající jeskyně (jako jsou v Česku třeba ty v Moravském a Českém krasu) před nějakými dvaceti, patnácti tisíci lety, by klidně mohli přicestovat časem, obléct se do dnešních oděvů, a pravděpodobně bychom je na první pohled v podstatě nepoznali.
Když víme, že přinejmenším před padesáti tisíci lety žili víceméně stejně stavění lidé jako my, určitě to vede k jedné důležité otázce: smýšleli tito lidé také podobně? Je to relativně samozřejmá, avšak velmi zajímavá otázka. Ti lidé byli tělesnou charakteristikou (biologicky i geneticky) v podstatě stejní jako my, takže lze předpokládat i podobnou intelektuální kapacitu. Bohužel z té doby ještě nemáme žádné písemné záznamy, takže se dá usuzovat pouze odvozeně (na čemž je často postavena kritika konceptu behaviorálně moderního člověka, o němž v podstatě mluvím na těchto řádcích), ono odvození však vychází například z bezprecedentního tehdejšího vzniku umění v podobě nástěnných maleb a rytin nebo sošek z různých materiálů, z komplexních pohřebišť, nebo z nálezů materiálů a nástrojů, které byly přepravovány na velké vzdálenosti (jinak řečeno, které se našly i tisíce kilometrů od míst, odkud pocházely původně).
Znamenající vesmír
Byl jsem již před nějakým časem upozorněn, že mé hodnocení reality je výrazně antropocentrické. Část argumentace k tomu, co si myslím, vychází z již zveřejněné zkazky Krása skeptické reality. Tam, ve zkratce, popisuji, že současný okamžik (a kterýkoliv jiný) je výsledkem řetězce událostí od počátku vesmíru až po poslední rozhodnutí, které jste udělali. Že všechen život na Zemi je propojen vývojem od prvopočátečního zárodku až po jakéhokoliv dnes žijícího jedince. Že krajina kolem nás, ač statická, je neustále pod vlivem geologických změn, jež ji vytvarovaly do dnešní podoby, a do jiné podoby ji budou tvarovat další milióny let. Že všechna hmota v celém vesmíru na sebe navzájem působí… A že právě toto totální časoprostorové fyzikálně-chemicko-biologické propojení všeho v celém vesmíru lze označit za krásné, a poznat ho znamená poznat skutečnou krásu.
Jenže krása, a údajně i toto chápání krásy, je pouze lidské, pouze antropocentrické. Na následujících řádcích se pokusím probrat, proč to tak je, a také, proč to tak není.
Byl jsem tu
Šel jsem po zimní ulici a díval se na stopy ve sněhu a kresbičky na závějích na kapotách aut, v námraze na sklech autobusových čekáren. A vzpomněl jsem si na téma, které mi proběhlo hlavou před nějakým časem.
Nedávno jsem přemýšlel o nápisech na zdech… ne o moderním graffiti, i když i to v rámci zamyšlení lze vzít v potaz. Přemýšlel jsem o tom, čemu se říká latrinálie, o nápisech, heslech a vzkazech na veřejných toaletách, v podchodech, na zastávkách… na stromech… tedy o tom, čemu se říkalo graffiti (v jednotném čísle graffito) původně. „Romanes eunt domus.“
Kolik je genderů
Nedávno jsem dostal velmi dobrou otázku: k čemu ten gender vlastně je? Začnu trochu oklikou a jinou otázkou: kolik je vlastně genderů? Odpověď, upřímně, je mnohem složitější, než se zdá, ale kdybych to měl říct jednoduše: tolik, kolik je lidí. A teď k té složitější části.
Abychom se vůbec mohli bavit o genderu, musíme začít od toho, co gender vlastně je. Gender, velmi zjednodušeně, je společenský předpoklad toho, jak se má chovat a jaké má mít charakteristiky a znaky člověk, u kterého předpokládáme určité biologické pohlaví. To, jací mají být muži či ženy, není univerzální, není to vrozené a přirozeně dané. Jistě, jenom ženy mohu rodit děti, a s ohledem na to mají muži a ženy obecně odlišné pohlavní orgány. Ale v genech rozhodně není, že holky mají radši růžovou a kluci modrou, že holky si radši hrají s panenkami a kluci s autíčky, že holky jsou lepší na češtinu a kluci na matiku, nebo že holky radši vaří a kluci radši kutí. Nic z toho v genech není, to vše je v kultuře.
Hnutí pozitivní atmosféry
Internet velmi dobře ukazuje jednu lidskou vlastnost: nutkání reagovat na negativní zkušenosti okamžitě, zatímco na pozitivní v podstatě nijak. Je to pravděpodobně součást naší evoluční výbavy. Nakonec, z negativní zkušenosti je třeba se poučit, aby bylo možné se jí příště vyhnout. A vůbec, člověku pořád něco chybí, ať je to jídlo, sucho a teplo, nebo klid a bezpečí. Všechno pozitivní – dobré jídlo, bytelný dům, pohodlná postel – to tady tak nějak prostě je, a protože to brzo být nemusí, je potřeba si to užít, ideálně tak, aby o tom nikdo jiný nevěděl (jedině snad, že bychom se tím pochlubili, abychom získali obdiv ostatních).
Od dob, kdy nedostatek býval běžný, jsme se ovšem už hodně posunuli. I nestabilní ekonomika pořád dokáže udržet solidní životní úroveň obyvatelstva (viz Španělsko nebo Řecko), a konkrétně naše ekonomika je tak solidní, že ani zásahy ČNB s ní moc nezmůžou. Pokud člověk nepotřebuje zlaté záchodové prkýnko a každý den na talíři humra s kaviárem, pak má s trochou snahy v podstatě téměř vše, co potřebuje.
Stále je v nás však zakódováno cosi, co nás nutí reagovat bezprostředně a agresivně na jakýkoliv negativní podnět. Můžou to být takové malichernosti, jako volání na infolinku, protože mi jede pomalu internet. Nebo třeba koulení očima a důrazné odkašlávání, když někdo zdržuje v obchodě u pokladny.
Zdecimovaný čas
Napadlo vás někdy, proč se čas počítá tak zvláštně? Proč má rok 12 měsíců, týden 7 dnů, den 24 hodin, hodina 60 minut, minuta 60 vteřin?
Určitě ano. Napadlo to totiž každého, kdo se někdy setkal na škole s fyzikou, a musel v tomto podivném systému počítat a převádět jednotky. Ovšem jako s mnohými věcmi v lidském životě, když se zeptáte na způsob měření času, ostatní vám řeknou, že takhle to je přece normální. Že tak to prostě je.
Ano, ale proč to tak je? Asi těžko to tak totiž bylo vždycky. Čas nemá žádnou skrytou danou vlastnost, která by ho předurčovala k počítání určitým specifickým způsobem. Čas můžete rozdělit libovolným způsobem, stejně jako můžete rozdělit třeba dřevěnou desku – na sedm kousků, na deset, na dvanáct, na šedesát, na sto… Záleží jen na osobní preferenci a konvenci, tedy shodě s ostatními, že takto budeme měřit.
Jinášství
Vzpomeňte si na poslední chybu, kterou jste udělali. Ať to bylo cokoliv. V práci, ve škole, doma, v obchodě. Něco, co jste udělali nezáměrně a mělo to negativní, nebo alespoň nepožadovaný, výsledek.
Netuším, nakolik je tomu u jiných národů, ale protože jsem byl vychován a prožil jsem celý život v Česku, vím, že je u nás zvykem něco velmi konkrétního, co považuji za naprosto absurdní. Neschopnost přijmout vlastní chyby, hledat chyby v druhých, neustále se snažit svalit vinu na někoho jiného, a, když už to nepomáhá, najít aspoň co nejvíc výmluv, proč se něco nedalo nebo nedá udělat. Tento jev jsem, pro zjednodušení, nazval jinášství (z „já za to nemůžu, může za to někdo jiný“).